Pavlína: Chci ji chránit

Příběh o mámě, která chce chránit — a dceři, která se pod tou ochranou dusí. O rodičovské kontrole, která nevytváří bezpečí, ale ticho. A o tom, jak snadno může někdo cizí vstoupit do života dítěte, které se cítí neviděné.

Povídka o strachu, slepotě, dobrých úmyslech a špatných rozhodnutích. A o tom, že největší nebezpečí často nezačíná venku, ale mezi čtyřma očima doma.

DISCLAIMER: Tato povídka je fikce. Ačkoliv může obsahovat inspiraci z reálného života autorky či jejích pozorování, žádné postavy, události ani dialogy nelze považovat za doslovné zobrazení skutečných osob nebo situací. Postavy jsou směsí inspirací, metafor, výpůjček z reality a čisté fantazie. Pokud se v některé postavě někdo pozná, je to spíš náhoda — nebo jeho svědomí.

Pavlína

„Já už fakt nevím, co s ní mám dělat.“

Pavlína Kratochvílová spustila kabát na opěradlo křesla, jako by do něj vložila celou tíhu své frustrace. Z uhlazeného drdolu jí ani jeden vlas nevyklouzl. Samozřejmě. Pavlína je typ ženy, která i při kolapsu vypadá jako reklama na pojištění.

„Normálně…“ vydechla, „mě dneska dohnala k tomu, že jsem zvýšila hlas. Já. Po třiceti letech v HR, po stovkách školení o asertivitě a nenásilné komunikaci. Po kurzech, kde učím manažery, jak mluvit s lidmi. Ona mě prostě…“ máchla rukou, jako by odháněla dotěrný hmyz. „Vytočila.“

Místo aby si sedla, přechází po místnosti sem a tam a podpatky jejích luxusních kozaček dopadají na podlahu jako kdyby jí to patřilo. Jako kdyby to byl její vlastní kancl v té vysoké moderní budově naší největší banky.

Nesnažím se přimět ji, aby si sedla. Na jakýkoliv pokyn nebo pobídku reaguje afektovaně. Už hodně dlouho je zvyklá na to, že příkazy a úkoly tu dává ona. Radši si usrknu ze svého čaje a chvíli zkoumám, jestli už skončila se svým sebelítostivým monologem.

„Co se stalo?“

„Co se stalo?“ Pavlína rozhodí ruce do vzduchu a vykouzlí ten nejvíc frustrovaný a nešťastný výraz, co má ve své výbavě obličejových masek. „Moje dcera se rozhodla, že nepůjde na prestižní víceletý gympl a radši si odsedí zbytek na obyčejné základce. A pak se přihlásí na nějakou střední s marketingem.“ S ironickým úšklebkem dodala: „A na vysoké bude studovat historii umění.“ Složí svou vlastní hlavu nešťastně do dlaní. A chvíli přešlapuje u okna, mně za zády. „Víceletý londýnský gymnázium, chápete, to nejlepší vzdělání, co tu může dostat. Nejlepší známky ročníku, ani učit se teď nemusí — a nechce a vybírá si obory, kde bude vydělávat sotva třicet pět hrubýho. To přece… to nedává smysl. S takovou střední školou se o ni vysoké jen poperou. Mohla by třeba studovat i v zahraničí.“

Sleduju, jak nevěřícně kroutí hlavou.

„A víte, co mi řekla?“ Pavlína si založila ruce. „Že medicína ani práva nejsou její sen. Že to jsou moje zmařený sny.“ V tu chvíli se zatváří, jak kdyby jí její dcera oznámila, že čeká trojčata. „Proboha! To jsou obory, který mají smysl. Perspektivu! Já přece vidím na trhu práce, jak to chodí. Já vím, kdo se dneska uživí. Ona ne.“

Koutky úst zatne do sebe. Znovu stojí přede mnou. Opře se o desku stolu, jako kdyby chtěla nadiktovat dopis své neschopné asistentce.

„Řekla jsem jí, že z marketingu uživí rodinu leda tak lidi, co dělají trapný mama influencerky na mateřský. A že psychologie?“ Povytáhla obočí. „Jeden z nejpřeplněnějších oborů. Když už, tak medicína. Nebo aspoň zubní laborantka. S vlastní ordinací do začátku bychom jí pomohli. Ale to by musela makat. A ne lítat po městě s tou svou Martinou.“

„S Martinou?“ zopakovala jsem, protože nová postava mě v jejím monologu zaujala.

Pavlína protočila oči sloup podobně jako to dělají právě puberťáci, když je sekýrujete za neumytý nádobí.

„Ano. Ta holka… já nevím, jak to říct slušně. Prostě není z dobré rodiny. Máma samoživitelka, táta nikde. Výchova žádná. Ambice nulový. Ta holka na Kristýnu nemá dobrý vliv. A Kristýna mě z toho obviňuje, že jí Martinu zakazuju jen proto, že nemají peníze. Že jsem elitářská. Prosím vás.“ Mávla rukou. „Jde o hodnoty, o postoj a priority.“

Cítím, jak jsem bezděky zvedla nesouhlasně obočí. Protože i když jsem už pár let součástí pražské smetánky, nejsem jednou z nich. Já to vím, oni to vědí. Pozvali mě do svého světa jako zábavné rozptýlení a já s nimi hraju jejich hru, za jejich peníze.

„Kristýna se úplně změnila,“ pokračovala Pavlína. „Je drzá. Odpovídá úsečně. Zatíná ruce v pěst, když s ní mluvím. Jako kdybych byla její protivník. Jako kdybych jí ubližovala. Přitom já jen chci, aby měla budoucnost. Vždyť já jí dávám všechno, co já jsem nikdy neměla. Aby neskončila někde v nějaký pofidérní firmě za třicet pět hrubýho a nebrečela, že život je nespravedlivej. Aby nebyla jednou nešťastná jako moje máma.“

„A mluvila jste s ní o tom?“ zeptala jsem se spíš pro sebe nahlas. A hned jak jsem tu otázku řekla nahlas, v duchu jsem si nadávala. A o čem tady asi celou dobu mluví, Anabelle, že? A taky že jo. Pavlína po mě sekne pohledem, který si za rámeček nedám.

„Samozřejmě,“ odsekla Pavlína. „Řekla jsem jí: Kristýnko, já jsem tvoje matka. Vím, co je pro tebe dobré. Já ti život nezkazím. Já ti pomáhám. Mám zkušenosti.“

Chvíli obě mlčíme a zíráme na sebe. Uvědomuju si, že další otázku musím položit úplně jinak. Jinak nepovolí.

„A co vám na to řekla?“

Pavlína na chvíli zavře oči, jako by si chtěla znovu přehrát tu scénu. V tu chvíli vypadá tak o deset let starší.

„Řekla mi, že mě nenávidí.“

Tahle věta vyšla ven skoro šeptem přehluší to chvilkové ticho mezi námi. „Že jí ničím život. Že ji neposlouchám. Že ji neznám.“ Uchechtla se, tentokrát bolestně. „Já ji neznám? Já ji vychovávám třináct let. Je to moje dcera, vím o ní všechno!“

Stále opírá obě svoje ruce o desku mého stolu, stojí takřka v předklonu a vypadá důležitě.

„A znáte? Opravdu víte, co chce ona?“

Pavlína otvírá šokovaně ústa, jako kapr. Ale žádná odpověď nepřichází.

Kristýna

Kris sedí zády opřená o postel své kamarádky Martiny. Znají se už od školky. Jenže matka dala Kris na soukromou školu, možná i v trochu v naději, že si najde lepší kamarádky, než je Marťa. Z jejího pokoje by Pavlínu švihlo. Všude jsou plakáty, fotky, světýlka a chaos, ve kterém se vyznají jen ty dvě.

„Zase jste se rafly, co“ konstatuje Martina, aniž by zvedla oči od plechovky s višňovou kolou, kvůli které má ruce ledovější víc než obvykle.

„Ne nerafly,“ opraví ji Kristýna. „Pohádaly jsme,“ řekne s dospěláckou komisností své matky, aby své kamarádce připomněla správné vyjadřovací způsoby. „Moje matka se nehádá, ona mi jasně vysvětlila, proč jsem pro ni jen akvarijní rybička, kterou si pořídila, aby ji mohla organizovat život. A na přáních rybičky nezáleží. Ta je jenom plní, chápeš?“ V hlase se jí odráží hořkost a bezmoc.

Do pokoje dopadá měkké světlo z parapetu, venku padá slabý podvečerní déšť. Přesně ten, který má Kristýna ráda, protože tlumí svět. A doma ho nesnáší, protože její matka v něm vidí příčinu všech nemocí od chřipky po ekzém.

„Ona už mě vůbec nevnímá,“ pokračuje Kristýna a obřadně trhá předvyplněnou přihlášku na jakejsi fancy gympl pro budoucí ředitele, jako je její matka. „Říkám jí, že nechci na práva. Že nechci na medicínu. A ona mi na to: ‚Já jsem tvoje matka. Já vím, co je pro tebe dobré.‘ Jako fakt, co to je za argument?“

„Kris, ona to tak nemyslí, má tě ráda.“

„A řekla jsem jí, že její představy jsou její sny, ne moje. A ona…“ Kristýna se zasekne. Zavře oči. Poprvé od rána se jí roztřese spodní ret. „Ona se tvářila, jako kdybych jí zakopala psa.“

Martina k ní natáhne ruku a přejede jí po rameni.

„Hele… tohle není tvoje vina.“

„Já to vím,“ zabručela Kristýna. „Ale ona ne.“

Chvíli mlčí.

Pak Kristýna sáhne nenápadně pod postel a vytáhne svůj tajný telefon. Ten, o kterém její matka nemá tušení. Telefon, kde nejsou rodičovské zámky, kde nejsou filtry, kde nejsou zákazy. Jen svět, kterej si vybojovala sama.

Martina protočí oči.

„Zase píšeš tomu klukovi?“

„Není to kluk,“ odsekne Kristýna automaticky, i když ani sama pořádně neví, proč ji to rozčiluje. „Je… já nevím. On mě chápe. Fakt mě chápe.“

Kristýna odemyká telefon. Objeví se notifikace.

Petr: Hej, krásko, jsi tam? Poslal jsem ti něco.

Za tou větou emoji ohně a mrkací smajlík.

„Počkej,“ Martina se nakloní blíž. „Co ti poslal?“

Kristýna se krátce zarazí. Pak přejede prstem a ukáže fotku.

Z fotky se usmívá černovlasej Vinnie Hacker, Kudrny a širokej úsměv. Působí sice, jak kdyby jel fotky přes tři filtry. Trochu moc dokonalý. Trochu nepřirozený. Ale na první pohled… wow.

„Vidíš? On není jak ti kluci u nás ve třídě,“ řekne tiše. „A chová se ke mně hezky. Říká, že jsem zajímavá. Že jsem jiná než ostatní holky.“

„A kolik mu je?“ zeptá se Martina.

„Říkal… myslím, že šestnáct,“ zalže Kristýna velmi rychle. Tak rychle, že jí ani není příjemně.

Protože ví, že šestnáct to není.

A možná ani sedmnáct.

Ale ta zpráva „jseš fakt krásná, víš to?“ má pro ni větší hodnotu než cokoli z domova.

Martina si ji chvíli prohlíží.

„Kris… já nevím. Hele — ty fotky, co ti posílá, jsou divný. Ta hlava nevypadá, jak kdyby to patřilo k tomu tělu. Já nevím, je…“ hledá slovo, protože nechce být krutá, „…takovej dospělej.“

Kristýna to odhodí smíchem. Ne proto, že by to bylo vtipný. Ale proto, že nechce slyšet zrcadlo.

„Prosím tě. Vždyť on se ke mně chová líp než moje vlastní máma.“

Kristýna znovu klepne do telefonu.

Petr: Jsi vážně nádherná. A chytrá. Nejsi jako ty malé holky.

„Vidíš?“ zašeptá Kristýna, a v hlase má něco mezi hrdostí a něhou. „On to fakt vidí.“

Martina si odkašle.

„Já ti to taky říkám furt, že seš chytrá a hezká!“ odfrkne si na oko uraženě a majzne Kristýnu polštářem. Kris se nenechá vyhodit a dál hypnotizuje displej telefonu.

Petr: Až budou naši pryč, budem mít barák jen pro sebe… Čekám tě.

Emoji srdíčko. Emoji klíčků. Emoji televize. Emoji popcornu. Emoji postele.

Oči Kristýně sklouznou po řádku.

Cítí, jak jí do tváří proudí teplo.

A jak jí v břiše něco zvláštně zavrní.

„Možná… se brzy uvidíme,“ zamumlá.

Martina zbledne.

„Ty ses zbláznila? Vždyť ho vůbec neznáš!“

„Znám,“ trvá na svém Kristýna. „Píšeme si měsíce.“

„To je právě to! To dělaj úchylové!“

„Není úchyl,“ zavrčí Kristýna. „Je hodnej. A rozumí mi. Jako nikdo.“

Neměla to říct.

Ale řekla.

Martina opatrně vezme Kristýně ruku.

„Hele… tak se s ním sejdi někde venku. V kavárně. A řekni mi, kde. Nebo půjdu s tebou. A ty to víš. A když to bude fakt v pohodě, vysublimuju.“

Kristýna se usměje. Trochu smutně. Trochu vzdorovitě.

„Neboj. Mám přece mozek. Jsem chytrá, pamatuješ?“

Telefon znovu zavibruje.

Petr: Prosím, neodkládej to. A napiš mi, jaký filmy dáme během našeho maratonu. Filmového, hehe.

Pavlína

Pavlína si s němým výrazem kapra před porážkou doslova gecne do křesla. Pohyb zcela nehodný dámy jejího stylu.

„Já že ji neznám? Anabelle, já ji vychovávám třináct let. Je to moje dcera, vím o ní všechno!“

„Říkala jste, že víte, co je pro ni dobré,“ připomenu klidně. „Co je podle vás pro Kristýnu dobré?“

Pavlína to vezme jako výzvu k prezentaci.

„Stabilita,“ vystřelí okamžitě. „Solidní vzdělání. Obory s prestiží. A bezpečí. Dnešní svět je plnej rizik. Drogy, party s drogama, noční bary, chytne se blbý party, půjde v noci sama ulicí, nezaměstnanost, otěhotní zbytečně brzo… Já se snažím, aby se tomu vyhnula. Aby měla jiný start, než jsme měli my.“

Trochu povolí v ramenou. Pořád sedí napřímeně, samozřejmě. Stehna u sebe, ruce složené v klíně.

„Moji rodiče na mě kašlali,“ přizná nečekaně. „Táta furt v práci nebo v hospodě, máma si řešila svoje deprese. Nikdo nehlídal, kdy přijdu, s kým jsem. Všechno jsem musela sama. Tak já to dělám jinak. Já se starám. Nikdo to neví, ale otěhotněla jsem v 18 a naši mě donutili na potrat, zatímco po cestě na kliniku mě máma lískala jak psa. Nechci, aby dělala stejně hloupé chyby.“

To poslední řekne tónem, který by klidně obstál na tiskovce před dozorčí radou. Žádný náznak lítosti. Jen výkaz ztrát.

„Jak ta vaše starost vypadá v praxi?“ zeptám se jemně.

„No třeba,“ nadechne se, „Kristýna má jasnej režim. Po škole tenis dvakrát týdně, piano, angličtina. Ať má koníčky, a ne aby se poflakovala někde po obchodňáku. Víte, co tam děti dneska dělaj? To slyším v práci až až. A o víkendu rodina. Společný obědy, výlety, chalupa. Neexistuje, že by spala kdo ví kde, tahala se s kdo ví kým, kde ani nevím, kdo se tam pohybuje.“

Nechám to chvíli viset ve vzduchu.

„Má nějaký čas… jen pro sebe?“

Pavlína se zatváří, jako bych se právě zeptala, jestli doma chová ve vaně krokodýla.

„Prosím vás,“ mávne rukou. „Dnešní děti mají až moc času pro sebe. To právě dělá ten bordel. Já jí ten čas pomáhám naplnit smysluplně. Teď jsme třeba řešily, že po tenisu by mohla chodit na debatní kroužek. Rozvíjí to argumentaci, kritický myšlení…“

„A co chce rozvíjet ona?“ skočím jí opatrně do řeči.

Na okamžik vidím, jak jí cukne v očním koutku.

„Je jí třináct,“ odsekne. „Ve třinácti přece nemáte ponětí, co chcete. Dneska chce psychologii, protože paní profesorka je strašně inspirativní a pustila jim ve třídě TED talk. Zítra bude chtít jezdit s cirkusem. Od toho tam jsem já, abych jí nastavila hranice. Abych jí dala rámec.“

„Rámec,“ zopakuju tiše.

To slovo miluju. Rodiče a manažeři si pod ním často představují totéž: já vím, ty děláš.

„Ano, rámec,“ přikývne Pavlína. „Vysvětlila jsem jí, že psychologů si nikdo neváží.“ 

Na malou chvíli se odmlčí, protože si uvědomí, kde je. Super pocit, když víte, jak si vás klienti považují. Tak hlavně, že platí.

„Omlouvám se, chápete jak to myslím, však vy nakonec taky nejste… Teda jste, no živíte se mnohem líp jako něco jinýho.“

Hodí po mně zoufalým pohledem a já přemýšlím, jestli jí v tom ještě chvíli nechám, nebo ji vysvobodím z pasti jejích předsudků.

„No, Pavlíno,“ přejdu to nakonec velkoryse a podbídnu ji: „Tak co by podle vás měla dělat?“

„Když už, tak medicína. Aspoň neurovědy, něco, kde je opravdová věda. Marketing?“ Protočí oči. „Přesocializovaný Instagram dětiček, co si myslí, že když umí natáčet videa, tak dělají byznys. Vždyť ty jejich platy… já je vidím. Nabereme do banky markeťačku za třicet pět hrubýho a ona čeká plat jako senior manažer. Realita je něco jiného. Já jen nechci, aby si Kristýnka prošla těmito zklamáními.“

Chvíli ji poslouchám. Ticho mezi námi je husté, ale ne neproniknutelné.

„Říkala jste, že se o ni bojíte,“ změním jemně rovinu. „Z čeho máte největší strach?“

Nehledá odpověď dlouho.

„Že si zničí život,“ vyhrkne. „Že udělá nějakou hloupost. Že něco—,“ zarazí se, „promiňte. Že skončí s dítětem v osmnácti. Nebo někde v dluzích.“

„Má telefon?“ zeptám se nahlas.

„Samozřejmě,“ přikývne. „Nejnovější iPhone. Všechno má. Ale pod kontrolou. Má nastavený časový limity, rodičovský zámek, žádný sociální sítě. Instagram, TikTok, to jsme zatrhli. Pro děti je podle výzkumů tohle škodlivý, to s tím dopaminem a tak. U počítače je v obýváku, ne v pokoji. Vím, na co kouká. Vím, s kým si píše.“

Vím, že nevíte, probleskne mi hlavou, ale nechám si to pro sebe.

„Takže… bezpečí zajištěno,“ shrnu jemně. „Zákazy, omezení, režim. Máte pocit, že vám důvěřuje?“

Tohle ji zaskočí víc než tarot. Vidím to na ní.

„Je to moje dcera,“ odpoví po chvíli. „Komu by měla důvěřovat víc než vlastní mámě? Já pro ni dělám všechno. Já jsem ta, co se stará. Co pracuje do noci. Co jí zařídila školu, doučování, kroužky. Důvěra…“ zaváhá, „…ona časem pochopí, co pro ni dělám.“

„Možná,“ řeknu tiše. „A možná taky ne.“

Zvedne ke mně oči. V pohledu se jí poprvé mísí vztek s něčím, co vypadá jako strach.

„Kristýna vás teď nevnímá jako někoho, komu může říct: udělala jsem chybu, mámo,“ dodám. „Vnímá vás jako někoho, komu musí dokázat, že chyby nedělá. To je rozdíl.“

Nadechne se, aby protestovala. a znovu se postaví.

„Já ji jen chráním,“ zopakuje. Tentokrát to ale zní méně jistě. Spíš jako zaklínadlo, které má odvrátit to, co nechce vidět.

Přitáhnu si blíž tarot. Zhasnu jednu ze svíček na stole a znovu ji zapálím. Jednou, dvakrát, třikrát.

„Dobře,“ usměju se jemně. „Tak se zkusíme podívat, co se tam mezi vámi dvěma děje. Ne z pozice matky, ne z pozice dcery. Jen z odstupu.“

Pavlína si všimne karet a poprvé od začátku návštěvy se koutky jejích rtů nepatrně povolí.

„Ano,“ vydechne. „Proto jsem vlastně přišla. Abych měla jistotu, že to pochopí.“

Položím prsty na balíček.

„Možná dneska nedostanete jistotu,“ řeknu. „Možná jen otázky, na které se vás ještě nikdo nezeptal.“

Dívá se na mě. A já na chvíli vidím ne HR ředitelku banky, ale holku, kterou kdysi nikdo nehlídal. A kdo si myslí, že by kdyby jí někdo víc hlídal, nešla by v osmnácti před komisi a na potrat.

A napadne mě, že některé děti se na rozdíl od jiných nikdy nepřestanou bát, že se jim jednou jejich vlastní dítě ztratí ze života. Tak ho radši drží tak pevně, až mu nezbude nic jiného, než se vytrhnout.

Kristýna

Ve čtvrtek se Kristýna snaží tvářit, že je všechno normální. Ve škole jí jde matika jako obvykle — svižně, bez přemýšlení. Češtinu přežije. Oběd vynechá, protože jí od rána svírá žaludek. Střevní chřipku nemá. V pubertě se tomu říká emoce.

Cestou domů otevře telefon sotva za rohem.

Petr:

Dnes ti to určitě sluší. Nechceš mi poslat fotku?

Kristýna si vezme selfie v zrcadle výlohy. Je tam trochu odraz prodavače kebabu a trochu plastovýho stromku, ale filtrem se to ztratí. Petr odpoví skoro hned.

Petr:

❤️ Ty jsi fakt krásná. Takhle jsi ráno vstala? Nádhera.

Žaludek se přestane svírat. Na tři sekundy.

Doma ji čeká lístek.

Tátova písanka:

„K. — prosím tě ve tři tenis, v šest angličtina, máma bude doma až večer.“

Kristýna lístek zmuchlá, jako by byl z tenkýho papíru, co papírem být nechce. V pokoji je ticho. A to je nejhorší. Ticho, ve kterém slyší svoje vlastní myšlenky:

„Oni fakt nechápou, že nejsem projekt.“

Sedne si na zem a otevře telefon.

Petr:

Tak uvidíme se v sobotu? Už nám chystám domácí kino.

Oči jí sklouznou ke dveřím. Pavlína jí už několikátý den říká, že v sobotu pojedou na chalupu. Kristýna nenávidí chalupu. Smrdí starým dřevem a povinnostma. A mobilem bez Wi-Fi.

Kris:

nvm jestli muzu

mati zase vysiluje

Petr:

Ale krásko… ty máš svůj život. Ty můžeš cokoliv! Copak to nevíš?

Ta věta je jako zapnutí topení na 30 °C.

Její mozek okamžitě začne najíždět na plánování. Táta bývá v sobotu dopoledne na golfu. Máma běhá a chodí na brunch s těma svejma kámoškama. Měla by dvě hodiny, možná víc.

Kris:

mozna by to slo

ale ne na dlouho

jeden film

chybis mi

Zavře oči. Vidí sebe v jeho obýváku. Jak sedí na gauči. Jak se smějí. Jak ji drží za ruku. Jak ji vidí. Skutečnou, živou, ne projekt.

Telefon zavibruje.

Petr:

Pošlu ti adresu. Tak si vyber, který spolu uvidíme poprvé.

Chci aby to bylo výjimečné, protože ty jsi vyjímečná.

Mrzí mě, že to tvoje máma nevidí.

Moc bych tě chtěl vidět… konečně.

Uděláš mi radost, ukážeš mi zase, jak krásná jsi?

Celý ty, trochu odvážná, hmmm?

Kristýna polkne. Ruka se jí třese.

Místnost se zdá menší. Telefon větší.

Martina by řekla ne. Máma by jí asi připoutala k topení a měla by doživotního zaracha. 

Kris:

maybe

Petr:

Jsi ta nejlepší věc, co mě potkala. 

Nechápu, jak obrovský štěstí mám, že tě mám. 

Díky tobě už se necítím tak osamělý. Cítíš to stejně?

Pošli mi tu fotečku, krásko moje dokonalá.

Cestou na tenis se dívá do mobilu tak soustředěně, že si nevšimne dvou holek z jiné třídy, které si o ní špitají. A už vůbec si nevšimne týpka, který ji sleduje o pár metrů dál. 

Když konečně dorazí domů, ještě je tam sama. Hodí školní tašku pod stůl a převlíká se. zasekne se před zrcadlem jenom kalhotkách a crop topu. Zapózuje jak insta modelka. 

Cvak.

Chvíli třímá mobil v ruce a zírá na svou fotku.

V tu chvíli slyší rachot v předsíni.

Rychle zmáčkne odeslat. Oblékne se do domácího. a telefon pečlivě schová do tajné skrýše za skříní.

„Ahoj mami.“

Pavlína

Pavlína sleduje tarotové karty, jako by šlo o kvartální KPI prezentaci výsledků celého HR oddělení. Ona je přesně ten typ člověka, který nevěří na nic „takového“… až do okamžiku, kdy zoufalství převáží racionalitu.

„Dobře,“ řekne směsí výdechu a příkazu. „Tak začněme.“

Položím balíček mezi nás. Pavlína si založí nohu přes nohu — snad aby měla nad situací alespoň minimální kontrolu.

„Vytáhněte kartu,“ pobídnu ji.

Pavlína se nadechne ztěžka a sáhne pro první kartu.

Kolo štěstí. Já mlčím. A nechávám ten obraz působit.

„Dobře,“ vyhrkne Pavlína. „Tak… co to znamená?“

„Něco se vymklo,“ odpovím tiše. „Kontrola, kterou jste měla, už není tak pevná. A svět vaší dcery se začíná otáčet mimo váš dosah.“

Ta věta v ní uvízne jako kost v krku.

„Nesmysl,“ zamumlá. „Já mám přehled. Vím, co dělá. Vím, kde je. Vím, s kým se stýká.“

Je to automatická mantra. Naučená. Nabiflovaná. Naprosto nepravdivá. 

Otočím druhou kartu.

Měsíc.

Pavlíně cukne v koutku oka. „Tohle… není dobrá karta, že?“ zkusí se zasmát, ale zní to spíš jako zakašlání. 

„Je to karta klamu,“ řeknu. „Nejasností. Věcí, které se dějí ve stínu.“

Pavlína se ošívá.

„Proč nic neříkáte?“ vyjede na mě ostřeji, než by chtěla.

„Pavlíno,“ řeknu klidně. „Když jste vy byla ve třinácti na cestě do školy — věděli vaši rodiče, kde doopravdy jste? Co jste cítila? Co jste si psala? Kým jste chtěla být?“

Ztuhne.

Ta otázka ji zasáhla víc než tarot.

Chvíli jen polyká vzduch.

„Já…“ začne.

A pak to přijde:

„Ve třinácti jsem byla úplně sama. Chodili jsme se spolužáky k rybníku kousek za školou a—.“

Zavře oči. A poprvé — poprvé — se jí z rtu odlepí něco jako přiznání.

„Já… nechci, aby dělala hlouposti.“

„Přiznáte si, že nějaké dělat může?“ zeptám se.

„Ne,“ řekne okamžitě.

A pak, o dvě vteřiny později:

„Ano. Já nevím. Je jiná než já. Je… živější. Impulzivnější. Mně…“ hlas se jí zlomí, „mně se špatně hlídá.“ Začne si nervózně pohrávat s prstenem. To dělají ženy, které nechtějí brečet.

„Co když už něco zkazila?“ vydechne tiše.

A tahle věta je poprvé upřímná. Ne kontrolující. Ne nadřazená. Jen lidská.

Otočím třetí kartu.

Věž.

Pavlína sotva popadne dech.

„To je… katastrofa, že?“ špitne.

„Ne,“ zavrtím hlavou. „Je to pravda, která se nedá zamést pod koberec. Něco, co se musí zbořit, aby mezi vámi dvěma mohlo vzniknout něco opravdového.“

Pavlína se narovná, jako by jí napnuli neviditelnou páteř.

„Co… co mám dělat?“

Ta otázka vypadne z jejích úst tiše. Nepřipravená. Neřízená. A hlavně — poprvé ne z pozice ředitelky. Ale z pozice matky, která začíná mít strach. Která si uvědomuje, že ani ona není dokonalá. Stejně jako svá vlastní dcera.

Kristýna

Martina má na sobě tepláky, culík, kruhy pod očima a ten výraz, který nosí jen nejlepší kamarádky: jsem unavená, ale když něco posereš, budu první, kdo ti to omlátí o hlavu — a pak ti podá kapesník. Kristýna sedí na posteli, kolena u brady, telefon v ruce jako relikvii.

„To je zas on?“ utrousí Martina a zapíchne do Kris pohled, který je otravně pronikavej.

Kristýna odblokuje mobil. Displej se rozsvítí. Martina se nakloní. Jen o centimetr. Stačí. A svět se převrátí. Přes displej svítí fotka s textem: Podívej, co se mnou děláš…

Je tam. Rozmazaná, ale ne natolik, aby se nedala identifikovat. Martina zbledne jako stěna.

„To je…  fuj, nechutný, to je…“ nedořekne. Nemusí.

Kristýna se rychle snaží mobil zakrýt dlaní, jako by mohla vrátit čas o tři vteřiny zpět.

„To nic není,“ vyhrkne. „Nebuď jak malá holka. Kluci to dělaj běžně. Jakože… jako důkaz, víš.“

„Kristýno,“ řekne Martina pomalu, jako by se bála, že se Kris rozsype, „tohle nedělaj kluci, tohle dělaj úchylové. Je to nechutný. To není normální.“

Kristýnu to píchne u srdce. Normální. Nenormální. Slova dospěláků. Slova matky. 

„On je starší,“ trvá na svém Kris. „To víš, že je jinej. Je vyzrálejší. A mně se to líbí.“

„Jak moc starší?“

Ticho.

Kristýna ucukne pohledem.

„Kris?“

„Já nevím,“ hlesne. „Říkal šestnáct. Nebo sedmnáct. Nebo… něco takovýho.“

Martina přimhouří oči.

„Kris, on ti lže. Ty to víš. A i kdyby ne, tohle je nechutný.“

Kristýna sevře mobil.

„Ne, je to sexy. A měl pravdu, jsi jen malá holka, nerozumíš to. nemůžeš to chápat.“

Martina jí mobil vytrhne z ruky, pochoduje s ním po pokoji. Kris je chvíli jako opařená a se slzami v očích poslouchá, jak Martina čte nahlas jejich konverzace.

Petr:

Pošli mi ještě jednu. Tu včerejší mám furt v hlavě.Jsi nádherná. Nikdy jsem neviděl někoho tak přirozenýho.Mohla bys být supermodelka, víš to?Až tě uvidím poprvé… bude to dokonalý. Jenom my dva.

Martina vyprskne:„Jen vy dva?? Kde?“

Kristýna pokrčí rameny.

„V jeho pokoji. Má velkej pokoj. A domácí kino.“

Martina na to musí zavřít oči.

Doslova.

„Ty tam nepůjdeš.“

„Já chci,“ vyhrkne Kris.

„Kris, tohle je padesátiletý úchyl, co si tě masíruje přes internet!“

„Mlč!“

Kristýna vyskočí. „Ty jen žárlíš! Nikdy jsi neměla kluka, Marťo, tak mi to nepřeješ. Prostě jen závidíš.“

Martina se zarazí, jako by ji někdo uhodil.

Pak jen hlesne:„Kris… tohle nejsi ty.“

„Ne, to nejsi ty!“ vyštěkne Kristýna. „Ty chceš, abych byla sama jak ty! On je jinej! On mě miluje! Víš, co mi napsal?“

Klepne do mobilu.

Petr: Ty jsi moje bohyně. Nikdy bych ti neublížil. Stačí mi se na tebe dívat. Jen tě vidět… prosím. Je to pro mě hodně.

Martina přejede očima text. A pak zvedne hlavu.

„Kris,“ řekne tiše, „vidět a mít jsou dvě věci. On tě chce na sex. A to ještě ani nesmíš, až od patnácti.“

A tohle už Kristýna nevydrží.

„Ty tomu nerozumíš,“ zavrčí. „Ty nevíš, jaký to je, když se o tebe někdo zajímá. Když ti někdo řekne, že jsi krásná. Že jsi výjimečná! Ty nevíš, jaký to je mít někoho, kdo tě vidí!“

„Já tě sakra vidím,“ řekne Martina. „A tohle není láska. Tohle je divný!“

Kris sevře rty. Plíce pálí. Tváře rudnou.

„Jdu pryč.“

Vystřelí  z pokoje Martiny, a kabát si obléká až ve výtahu. Venku lehce mrholí, ale kristýně to nevadí. Sedí sama v parčíku na lavičce, kde sedávala s Martinou. A píše.

Kris: hej… pohadaly jsme semarta je kravamel jsi pravduona to nechape

Petr odpoví během dvou sekund. Vždy dvě sekundy. Jako by seděl připravený.

Petr: To je v pořádku, krásko.Některý holky žárlí, když máš někoho lepšího. Ona ti nikdy nebude rozumět jako já.Tohle je jenom mezi náma dvěma. Náš svět. Víš?

Kristýna cítí. jak se jí po horké tváři valí slzy a v sychravém podzimním počasí ji štípou na tváři.

Kris:

nechape to rikala hnusny veci ze si nejakej starej chlap ze si uchyl ze me chces jen na sex

Petr: Zlato… kdybych tě chtěl obelhat, myslíš, že bych ti posílal svoje fotky? Tohle dělám proto, že ti důvěřuju. A kdyby mi šlo o sex, našel bych si nějakou starší holku. Ale o to mi nejde. Jde mi o tebe. Myslel jsem, že ti to řeknu, až se poprvé uvidíme. Zamiloval jsem se do tebe, víš. A chci, aby ses cítila krásná. To ona nechce. Ona nechce, abys byla šťastná. Ale já to chci. Však víš, jak mi na tobě záleží. Miluju tě.

Kristýna polkne. A pláče v samotě opadaného kaštanu.

Kris: ja vim je mala holka neni jako ja a ty taky te miluju jen se citim tak sama

Petr: Víš co? Jestli se bojíš, nemusíme čekat do soboty. Pošlu pro tebe taxi. Ať nejedeš přes celý město teď večer sama. Bál bych se o Tebe. Nechci, aby ti někdo ublížil. Zaplatím to kartou od táty, nic nepozná. Naši mají hodně peněz, neřeší to. Nechci, aby ses cítila sama. Přijeď. Hned. Přijedeš?

Kris: ty jsi tak starostlivej je super to konecne rict miluju te

Petr: Volám taxi, kam ho mám poslat?

Kristýna se nadechne. Zavře oči. A představí si ten pokoj. Tu náruč. Ten „pocit, že mě někdo vidí“.

Prst jí sjede k obrazovce.

Pavlína

Pavlína sedí naproti mně tišeji než kdykoli za celou dobu. Ruce má pořád perfektně položené v klíně, ale prsty se jí chvějí, když to nehlídá. Kdybych byla cynik, řekla bych, že konečně praská její rezistence. Ale nejsem. Jen pozoruju ženu, která celý život věřila, že když bude mít všechno pod kontrolou, svět si na ni nepřijde. A dnes poprvé začíná chápat, že kontrola je jen jiný druh strachu.

„Chci vědět,“ řekne tiše. „Chci vědět, co jsem pokazila. A jak to opravit.“

„Nerozbila jste ji, nepotřebuje opravit,“ opravím ji jemně. „Já vím, že ji máte ráda. A věřím, že ona to taky ví. Jen to musíte zkusit jinak. Víc si spolu povídat. A nechtít výsledek hned. Důvěra se buduje dlouho.“

Pavlína se napřímí. Je to reflex, skoro vojenský. „Já ji chráním.“

„Chráníte ji před životem,“ řeknu. „Ale ona ho i tak žije. A buď toho budete součástí, a nebo…“

Pavlína zatne rty. Poprvé neprotestuje.

„Víte, co hledají děti nejvíc?“ zeptám se.

„Úspěch,“ vystřelí. „Sebejistotu. Směřování.“

Zavrtím hlavou.

„Bezpečí. Ale ne to, které jim nadiktujete. Bezpečí, které si můžou vybrat. Které jim dovolíte hledat s vámi. A ke kterému se můžou vracet, i když něco zkazí. Hledají pochopení a přijetí.“

„Ona…“ Pavlína polkne. „Máte pravdu, neznám její svět.“

„Protože se bojí, že za chybu přijde trest, že pro vás nebude nikdy dost dobrá,“ odpovím. Ta věta ji doslova vydechne dozadu. Jako by ji někdo udeřil.

„Tak co mám dělat?“ šeptne.

„Začít úplně jinak,“ řeknu. „Ne tak, že jí vysvětlíte, co je správně. Tak, že se zeptáte. A budete poslouchat. A skutečně slyšet.“

Pavlína si přitiskne ruce k sobě, jako by se chtěla zahřát.

„Mám strach,“ řekne poprvé nahlas.

Bez pózy. Bez zrcadel. Jenom žena, která se bojí o dítě.

„Strach je dobrý,“ řeknu. „Strach vás vede k upřímnosti. A upřímnost otevírá dveře, které jste zavřela možná už před lety.“ Pavlína přikývne. Je v ní něco zlomeného — ale poprvé i měkkého.

„Ano,“ řekne. „Ano. Já… zkusím to. Zkusím to napravit.“

Usměju se. Ne jako kartářka. Jako někdo, kdo vidí, že se poprvé chce skutečně nadechnout. A přesně v ten okamžik vibruje její telefon.

Pavlína ho nejdřív ignoruje. Pak se podívá. „Promiňte, to je - Martina, ta kamarádka.“ Klepne na displej a v tu vteřinu změní barvu v obličeji. Ruce se jí třesou.

Martina: Promiňte, že vám píšu… ale mám strach… Kristýna utekla od nás… pohádaly jsme se… a ona… myslím, že šla za ním… za tím divným klukem z netu… Prosím… něco je špatně… mám fakt strach… nebere mi telefon, ani ten druhej…

Pavlína zbledne. Úplně. Zvedne na mě oči — a v nich není už ani špetka kontroly, jistoty, dominance. Jen panický, syrový strach matky.

„Anabelle…“ vydechne. „Moje dcera… kde je moje dcera?“

A svět se v tu chvíli zastaví.