Bára: Když miluješ sebeklam

Tahle povídka není slaďárna o tom, jak se mladá holka poprvé zamilovala. Do chlapa.

Je to příběh o lásce k iluzi, která trvala déle než reálný vztah pod tím vším. Bára totiž za celý život nezažila lásku bez podmínek — tak si jednu vysnila. A držela se jí tak pevně, až zapomněla žít vlastní život.

Je to povídka o tom, že někdy nemilujeme člověka, ale pocit, který jsme si s ním spojili. A o tom, jak těžké je tu iluzi pustit.

DISCLAIMER: Tato povídka je fikce. Ačkoliv může obsahovat inspiraci z reálného života autorky či jejích pozorování, žádné postavy, události ani dialogy nelze považovat za doslovné zobrazení skutečných osob nebo situací. Postavy jsou směsí inspirací, metafor, výpůjček z reality a čisté fantazie. Pokud se v některé postavě někdo pozná, je to spíš náhoda — nebo jeho svědomí.

Miluju, když venku prší. Vzduch je nasáklý tlející červení javorových listů, sladkobolnou melancholií a v ulicích je klid. Zhasínám svíčku na parapetu a opět ji zapálím. Třikrát. Tak je to správně. Nejde o rituál — spíš pošetilý zvyk.

Lidé si často myslí, že ke všemu potřebují rituály, kouzla a zaříkání, aby k nim proudila dobrá energie. Ale je to omyl. Dramatické gestikulace jsou jen kejklířským divadlem pro diváky, kteří to milují. Chtějí show. Chtějí pocit, že jejich rozhodnutí udělal někdo jiný — vesmír, tarot, osud — aby za ně nemusel nést odpovědnost nikdo, ani oni sami.

Mně moje rituály uklidňují. Pomáhají mi ztišit rozjitřené myšlenky. Síla triků spočívá v jednoduchém principu, na kterém frčí i katolická církev už tisíce let: pár symbolů a víra. Víra je ta tajná ingredience, se kterou děláme všichni byznys. Lidé potřebují něčemu věřit. Sobě většinou nevěří. Tak věří práškům na hubnutí. Zázračným investicím. Chlapům, u kterých doufají, že „s tímhle už to konečně vyjde“.

Během studia mě fascinoval jeden psychologický jev: iluzorní korelace. Vytváříme falešné vztahy mezi jevy, i když neexistují. V lásce, v osudu, v konspiračních teoriích. Jako kartářce se mi to náramně hodí.

Minule jsem nechala v kuchyni otevřené okno a plamen svíčky se při seanci třepotal jak splašený. Madam měla jasno: znamení. Já měla jasno taky: že v kuchyni mrzne a Daniel bude zase pindat, že topíme pánu Bohu do oken.

Na stůl pokládám černý hedvábný šátek s vyšívanými hvězdami a tarotové karty rozkládám do kruhu. Čekám na Báru, která ke mně chodí už dlouho. Říká o sobě, že „měla jen smůlu na chlapy“. Ale já už vím, že smůla je často jen přestrojené trauma, pečlivě zametené pod postel. A tam se z toho smetí stanou bubáci, co nás děsí, když se uprostřed noci vzbudíme do stínů.

U Báry to bylo poskládané přesně podle učebnice: emocionálně nepřítomný otec, který utápěl  frustraci a výplatu v hracích automatech a domů se vracel jen s blbou naládou a prázdnýma rukama. A matka, která si libuje v roli oběti, vytváří chaos, a zatímco sama nehne prstem, na druhé má nároky tak extrémní, že pod nimi všichni selžou. Ona samozřejmě nikdy. Ona je nezpochybnitelně dokonalá.

Mezi tím vyrůstá holka, která se naučí dvě věci: nezatěžovat ostatní svými pocity a brát každou pozornost jako lásku. Protože láska je transakce. To dobře zná.

Tohle jsou ženy, které pak nejvíc věří na „osudové muže“. Ne proto, že jsou naivní — ale proto, že mají hlad tam, kde jiní měli domov. Bára ten hlad maskuje úsměvem, úspěšnou kariérou a historkami, které vypráví tak lehce, že až později člověku dojde, že by z nich leckdo skončil na provazu nebo na práškách.

Dnes za mnou má přijít. Volala: „Asi je to znamení, Anabelle. Osud. Musíme to probrat.“ A já vím, že to nebude osud ani znamení. Bude to jen další dílek skládanky, kterou se snaží pochopit víc než dekádu: proč nenachází lásku. Proč každý její vztah do roka a do dne ztroskotá.

A přesto… kdykoliv přijde, září jako žena, která pořád věří, že tentokrát to vyjde.

A to je na ní to nejdojemnější.

A nejnebezpečnější.

Znovu kouknu z okna a vidím, jak se k našemu vchodu blíží zářivě žlutý deštník. Jdu otevřít.

„Dobrý den, Baru, dáte si čaj? Jsem dneska nějaká zmrzlá. Zahřejeme se, co?“

Barbora Tomášková je třicátnice, úspěšná obchodní ředitelka poměrně velké IT firmy. Musím říct, že obdivuju, jak se z ničeho vypracovala v ryze mužským světě. Má malýho synka, Lukáška. Je v druhé třídě, myslím.

„Anabelle, dobrý den.“ Shodí si pláštěnku, složí deštník a vpluje do místnosti jako barevný papoušek v šedivém akváriu. „Já vám dnes budu vyprávět, to budete koukat, co se mi stalo. A pak se musíme podívat do karet, co to znamená. Protože to je určitě nějaký znamení, osud.“

Nalévám čaj a dívám se na ni. Musím říct, že kdybych někdy chtěla být na holky, tak s někým jako je ona. Drobná zrzka se zelenýma očima. Vypadá jak mrkací panenka, co jsem mívala jako malá. Měla strašně dlouhý řasy. Ty její vlasy jsou jak z reklamy na zázračný šampony, co fungujou jen v televizi. Kudrnatý kadeře se jí pohupujou v obřím výstřihu. Ale hezky obřím výstřihu. Vypadá trochu jako Vica Kerekeš. Je to taková ta prsatá prdelatá panenka. A ke všemu je neuvěřitelně chytrá. To je prostě vražedná kombinace. Přesně ten typ ženy, co uchvátí úplně každého bez ohledu na věk a pohlaví.

„Baru, vy úplně záříte, že by ten pravej?“

Poposedá si na křesílku, vezme hrnek do dlaní a nakloní se ke mně hodně blízko. V očích jí jiskří.

„Ten nejpravější,“ vydechne. „On! Neviděli jsme se pár let. A úplně náhodou jsem na něj narazila v jednom malým krámku v Plzni. Rozbil se mi takovej ten držák na mobil, co se strká do klimošky. Šla jsem si koupit novej. A tam stál. Chápete, jaký to bylo, když jsme tam stáli proti sobě a přede mnou stála moje životní láska?“

„Baru, o kom to mluvíte?“ i když to samozřejmě tuším. Tenhle duch tady s námi sedí pokaždé, i když se o něm nemluví.

„Já jsem vám o něm nevyprávěla?“ podiví se, jako by ji to samotnou překvapilo. „No přece Lukáš.“

„Myslím, že jste se zmínila o nějakým klukovi, když jste byla hodně mladá,“ lovím z paměti střípky, které vždycky rychle přejela vtipem. „To je on? Proč je tak důležitý?“

Pousměje se, ale v koutcích se jí něco stáhne.

„Protože je to Lukáš,“ zopakuje pomalu. „Byl jedinej chlap v mým životě, kterýho jsem opravdu milovala. Od začátku. Víte, žádná dětská první poblázněnost. S ním to bylo jiný. Víte, jaký to je, když toho pravýho potkáte příliš brzy a osud vám prostě nepřeje?“

Chvíli mlčím. V hlavě mi bliká: „příliš brzy“ a „osud nepřeje“ jsou dvě nejmilejší výmluvy, jak zamlžit realitu. Ale dneska ji nebudu shazovat hned na začátku.

„Báro, nevyprávěla jste mi o něm nikdy. Vždycky jste ho jen zmínila a pak byla smutná,“ řeknu jemně. „Mám radost, že jste tak nadšená. A přiznám se, že jsem zvědavá. Proč to tehdy vlastně nevyšlo?“

Usazuje se v křesílku, odloží hrnek na stolek a já vím, že tohle bude dlouhé vyprávění. A že možná konečně pochopím, kde je ten zakopanej pes, co jí už skoro patnáct let hlídá práh.

„Víte,“ začne, „já jsem byla ta divná slaďárna, co měla už v šestnácti vztah snů. Aspoň všichni říkali, že mi ho záviděj.“ Ušklíbne se. „Marek. Studoval VUT, byl starší, strašně hodnej. Až moc hodnej. Ráno mě doprovodil do školy, aby na mě odpoledne zase čekal před školou. Kupoval mi čokolády do šatny, psal mi vzkazy. Miloval mě. A já…“ odmlčí se. „Já jsem to tehdy nedocenila. Protože jsem měla jistotu. Nemusela jsem se snažit. Měla jsem ho na háku.“

„A dneska?“ zeptám se tiše.

„Dneska si říkám, že kdybych nebyla pitomá šestnáctiletá zabouchnutá puberťačka, možná jsem v něm mohla mít skvělýho chlapa na celý život,“ pokrčí rameny. „Trvalej, spolehlivej typ. Přesně ten, jakýho si pak ženy přejou, když už mají něco za sebou. Ale já jsem tehdy chtěla drama. Motýly. Válku. Ne klidný přístav.“ Hořce se usměje. „Takže když se objevil Lukáš, Marek šel automaticky na druhou kolej. Dneska mě sere, co jsem mu udělala. Nezasloužil si to.“

Vnímám, jak to říká spíš sobě než mně. Jak se jí v hlavě vedle sebe promítají dvě verze života. Ta, kterou žije, a ta, kterou nikdy nezkusila.

„V té době jsem chodila už od čtrnácti na brigádu,“ pokračuje. „Prodávala jsem v bistru, který vlastnili dva bráchové. Franta a Mirek. Jim se to rozjelo, začali budovat franšízy. Jenže Franta toho Mirka z toho kšeftu vyšplouchl. A to byl průšvih i pro nás brigádníky, protože Franta nám přestal platit a dělal na nás habaďůry se zbožím. Takže jsme měli furt manka a nic si nevydělali.“

Pokrčím obočím. „Klasika,“ poznamenám.

„No a já se doslechla, že ten druhej brácha, Mirek, si buduje vlastní firmu, že to celý postaví znova. A já věděla, kde bydlí. Asi to bylo drzý na mladou žábu,“ ušklíbne se, „ale šla jsem k němu domů. Zaklepala a prostě jsem mu řekla, že chci dělat pro něj, a ne pro Frantu. Že mu s čímkoliv pomůžu.“

„To musel docela koukat, ne?“ směju se nahlas, když si představím šestnáctiletou puberťačku, jak si jde k podnikateli říct o brigádu.

„Koukal. Ale Mirek byl fakt zlatej člověk. Vzal mě vedle do kanclu — na patře vedle bytu — a vyprávěl mi, že to skutečně buduje znovu. Ale že je ještě brzo na otevření. Musí se udělat sklad, zázemí, prodejna. A pak řekl tu větu, která mě tehdy vystřelila do vesmíru.“ Nakloní se ke mně a napodobí starší mužský hlas: „Jestli chceš, Baru, víš, že ti věřím. Dostaneš na povel přípravu skladu a zázemí před kolaudací hygienou. Dám ti někoho k ruce.“

Zasměje se. „Umíte si představit, jak se moje pubertální ego nadulo? Já – šestnáct, gympl, a někdo mi řekne, že budu mít něco na povel. Myslela jsem, že budu královna skladu.“

„Takže jste si myslela, že tomu budete šéfovat?“ smějeme se obě a já čekám, kdy přijde na scénu on.

„Domluvili jsme se, že během jarňáků dorazím do kanclu, dá mi klíče, zadání a tak. Dorazím tam, v kanclu s ním sedí týpek. Dlouho se baví, já čekám jak trubka. A když vyjdou ven, stane se pro mě tehdy hrozná věc.“ Nakrčí nos. „Mirek se bavil jen s ním. Jako kdybych tam nebyla. ‚Hééj, Lukáši, tady máte první brigádnici, zaúkolujte si ji, bude vám k ruce, je šikovná.‘ No já myslela, že mě trefí. Cože, on má úkolovat mě?“

„To muselo být fakt komický,“ chichotám se. „Jak jste tam nasupeně stála. A ten týpek, to byl Lukáš?“

„Jo, to byl Lukáš.“ Zavzdychá. „Já ho v tu chvíli taaaak nesnášela. Jenže víte co? Jak jsem za ním z kanclu cupitala přes město do toho skladu, tehdy mi to nedocházelo, ale jo, líbil se mi. Byl to takovej ten medvídkovitej typ. Docela vysokej, silnej. Ne vysvalenej, ale ani ne tlustej. Takovej mohutnej prostě. A měl ďolíčky ve tvářích jak Bruce Willis. Dělal i takový to gesto s pusou, jak mu cukaly koutky, když se smál nebo s něčím nesouhlasil. A tak krásně voněl.“

„Takže láska na první pohled?“

„No právě že ne, ale jakože vlastně jo,“ ale halvou vrtí nesouhlasně a usmívá se. „To je na tom to nejšílenější. Když to vidím zpětně, nedocházelo mi vůbec, co se děje. My tam spolu strávili v tom skladu každej den deset dvanáct hodin. I víc. Uklízeli, natírali regály, skládali krabice, a hlavně… povídali si. Připadal mi chytrej, zábavnej a takovej — dospělej. Taky mu bylo dvaadvacet a mně šestnáct.“

„To je v tý době docela věkovej rozdíl,“ poznamenám. „Šestnáctiletý holky spíš chodí s vrstevníkama, ne?“

„Asi jo. Ale mě vrstevníci nikdy nezajímali. Přišli mi pitomí. Jenže Lukáš takovej nebyl. Povídal si se mnou. Ptal se mě, co čtu, co chci dělat, co mě baví. Po práci jsme vždycky zašli na kulečník a pár drinků. Cítila jsem se s ním tak dobře. Poprvé v životě jsem měla pocit, že mě někdo vidí. Že mě bere vážně. Ne jako domácí posluhovačku. Jako máma a s tátou. Těm jsem byla dobrá leda tak na mytí nádobí a hlídání bráchy.“

„To mě mrzí,“ řeknu tiše. „Vím, že jste to doma měla složité.“

Pokrčí rameny, automatický pohyb někoho, kdo se naučil své vlastní bolesti shazovat.

„Mamka měla psychický problémy a táta byl slaboch,“ řekne stroze. „Doma nehnul prstem. Nebyl schopnej si ani kafe udělat. Mámě bylo často špatně, takže o malýho bráchu jsem se vlastně starala já. Proto jsem už ve čtrnácti začala chodit na brigády. Abych měla aspoň na učebnice a lepší kalhoty než manšestráky ze sekáče.“ Ušklíbne se. „Jenže táta mi často štípnul prachy z brigády a prohrál je. A nebo mi je vzala máma jakože do rodinnýho rozpočtu. A však víte, já se vzepřela. Že to jsou moje peníze a že by se snad oni měli starat o mě, ne já o ně.“

Odmlčí se. Na chvíli v ní vidím tu šestnáctiletou holku, co se poprvé postavila dospělým.

„Tak mě vyhodili,“ řekne klidně. „Konec prváku na gymplu. Otec prostě prohlásil, že když nechci přispívat, můžu se sebrat a jít se starat sama o sebe. A máma mlčela. Nezastala se mě.“

„Co jste dělala?“

„Našla jsem si studentskej share. Dík Bohu za to, že je Praha město studentů. Měla jsem malej pokojíček, společná kuchyň a sociálka na patře. Přes den škola, večer a víkendy práce, abych to utáhla.“ Usměje se, ale v očích má vodu. „A mezi tím vším Lukáš. Nejdřív jako únik z reality. A pak… jenom realita.“

„Jak jste se dali dohromady?“

Usměje se tak, že jí v očích na chvíli přeskočí šestnáctka.

„Jak z romantickýho filmu,“ povzdechne si. „My ten sklad zmákli asi za týden. Ten poslední den byl takovej divnej. Smutnej. Bylo to vidět i na něm. Během oběda navrhl, že zajdeme oslavit naše společný dílo na kulábr. Že má čas. On…,“ zarazí se a začne se červenat, „měl přítelkyni. Byla odněkud ze sevrních Čech. Já to věděla. Jenže jsme šli večer na ten kulečník. Byla jsem smutná, začala jsem si uvědomovat, že k němu něco cítím. A že to končí. Že už s ním nebudu nikdy trávit tolik času jako ten týden. No hrála jsem jak ponocná a málem jsem asi dvakrát protrhla plátno.“

Zasměje se, pak znovu zjihne.

„On to věděl. Co se ve mně děje. Celej večer se tím bavil. Po nějaký době — nevím, jestli to byla hodina nebo věčnost — ke mně přistoupil čelem. Tak strašně blízko. Sálalo z něj teplo a já měla pocit, že se mi podlomí kolena. I teď, po těch letech, si pamatuju, jak intenzivní to bylo. Točila se mi hlava, měla jsem pocit, že omdlím. A jak se na mě díval, tak jen řekl: ‚Hraješ dneska jak ponocná.‘ Jak kdyby mi viděl do hlavy. Stojím před ním, dívám se do jeho velkých tmavejch očí a všechno ve mně křičí: Polib mě. Proboha, polib mě.“

„A políbil?“

„Jo,“ zasní se. „Jen jsem špitla: ‚Jo, dneska mi to nejde.‘ Vzal mou hlavu do dlaní, bradu si přitáhl ještě blíž a políbil mě. Však víte, že on nebyl můj první kluk. Ale Lukáš — to bylo poprvé v životě, co jsem dostala takovej fakt polibek. Mocnej. Chlapskej. Nikdy na tu chvíli nezapomenu. A pak mě pustil, odstoupil ode mě snad o dva metry a nechal mě tam stát s tím vším, co se dělo někde uvnitř mě. Díval se na mě, fakt si mě prohlížel. A do toho hutnýho ticha řekl naprosto ledovým hlasem: ‚Tak, teď už jsi dostala, co jsi chtěla celou dobu, ne? Už začneš hrát normálně?‘“

„To je skoro na pár facek,“ vyhrknu jak kdybych sledovala Doma u telky Esmeraldu.

„No přesně,“ přikývne. „Já měla takovej vztek. A zároveň jsem si uvědomila, že jsem se zamilovala. Takže jak tam tak stál, mně se klepaly kolena, věděla jsem, že hrát už nechci. Chtěla jsem jeho. Udělala jsem pár kroků. Ale nohy jak ze želatiny mě zradily. Asi to vypadalo, že jsem se rozběhla a po cestě málem upadla. Zpátky do jeho náruče.“ Usměje se. „Ten večer už jsme kulečník nehráli. Jeli jsme k němu domů. A já zažila poprvé v životě sex, kterej se mi líbil. Jakože jsem si to fakt užila a jen to nepředstírala. Nemohla jsem se ho nabažit. A totálně mu propadla.“

Chvíli je v místnosti ticho, ve kterém je slyšet jen déšť za okny.

„To zní jako love story jak z přiblblýho americkýho filmu,“ řeknu. „Na čem to ztroskotalo?“

„No, tak hlavně měl přítelkyni,“ odfrkne si. „Vlastně se s ní za ten půlrok, co jsme spolu byli, nerozešel. Já to nechtěla vidět. Chtěla jsem jeho a měla jsem ho. Trávili jsme spolu hrozně moc času. Téměř každý den aspoň hodinu nebo dvě. Povídali si, milovali se. Nejčastěji v lesíku za Prahou v jeho firemní stařičký Fabii. Protože doma měl ji.“

„To vám nedocházelo, že vás využívá a ještě podvádí přítelkyni?“

„Více méně ne,“ pokrčí rameny. „Já vlastně taky oficiálně chodila s Markem. Ale v mojí hlavě to bylo jinak. Lukáš byl můj vesmír. Když jsem byla s ním, svět okolo neexistoval. My jsme spolu vlastně ani nechodili. Nikdy jsme si neřekli ‚miluju tě‘, nikdy jsme si nic neslíbili. I když jsme oba mluvili o budoucnosti. Já tehdy myslela, že mluvíme o společný budoucnosti.“

V duchu si poznamenávám: první polovina vztahu probíhá reálně, druhá jen v její hlavě. Klasika.

„Takže tohle trvalo půl roku?“

„Já ani nevím. Možná jen tři měsíce. Bylo to strašně intenzivní. Víte, když se někdo zajímá o to, co děláte, co čtete, co chcete, co si myslíte, a k tomu s ním zažíváte věci, který jsou tak příjemný a hezký. Čistý. My prostě byli spolu tady a teď. A pak…“ ztichne. „Pak se to posralo.“

„Co se stalo?“

„Jednou o víkendu v práci jsme šli spolu do skladu. Drželi se za ruce, oba potichu. Už pár dní jsem měla pocit, že něco visí ve vzduchu. Najednou byl strašně vážnej. A jak jsme kráčeli ulicí, vypadlo to z něj: ‚Baru, já musím odjet. Nevím ještě kam, ani na jak dlouho, ale musím zmizet. Mám k tomu spoustu důvodů.‘ Cítila jsem, jak se na mě dívá, ale já zírala do země. Měla jsem pocit, že kdybych se na něj podívala, roztříštím se na tisíc střepů. Tak jsem jenom zašeptala: ‚Jaký důvody?‘“

Zhluboka se nadechne, jako by to říkala znovu.

„Zastavil nás, stoupl si proti mně, jako tehdy na tom kulečníku. Zvedl mi bradu, aby mi viděl do očí. Ztěžka se nadechl a řekl: ‚Musím zmizet, protože se bojím, že bych se mohl zamilovat, Beruško. A to si teď nemůžeme ani jeden dovolit. Musím zmizet, mám takovej malej průšvih kvůli práci, víš. A když bych se teď zamiloval, bylo by těžký odjet. Chápeš to, Beruško?‘“

„Milovala jste, když vám tak říkal,“ doplním, protože ten tón už znám.

„Jo,“ přikývne. „Dokonce mi nahrál do mobilu tu písničku naprosto stupidní písničku Beruško má, milovaná…, taková ta devadesátková odrhovačka.“ Zasměje se, ale hned ji to přejde. „Já uvnitř křičela: Ne, nemůžeš nikam jet. Já už zamilovaná jsem. Já tě miluju. Ale nahlas jsem řekla jenom: ‚Já to chápu, Broučku. Já to chápu.‘ On mě políbil. Mlčky jsme došli do skladu, kde už nikdo nebyl. A strávili tam celou noc. Věděla jsem, že je to naposledy, co ho vidím. A netoužila jsem po ničem jiným, než si zapamatovat, jak voní, jaký to s ním je všechno krásný, ty ďolíčky, ten pohled. Chtěla jsem to v sobě zakonzervovat, abych z toho mohla žít navždy.“

Chvíli jen sedíme.

„Báro,“ řeknu nakonec tiše, „když vás poslouchám a jak vás znám… přesně to se vám povedlo. Vy v sobě nosíte ten okamžik už patnáct let. A sama sobě nedovolíte to uzavřít. I když to skončilo dávno.“

„Jenže ono to tehdy neskončilo,“ odvětí. „Aspoň ne tak, jak jsem si myslela.“

„Jak to myslíte?“

„Tehdy jsem si fakt myslela, že už ho nikdy neuvidím. Že se rozplynul. On si to možná myslel taky. A pak… sedím jednou v kavárně v centru. Hledám si nějaký věci do školy, chatuju s kámošema. A za zády se ozve: ‚Ahoj, Beruško.‘“

Usměje se tak, že jí cuknou koutky.

„Myslím, že se v tu chvíli zastavil vesmír i moje srdce. Přesně jsem věděla, kdo to je. Komu patří ten medovej hlas. Kdo mi říká Beruško. Strašně jsem se bála otočit. Bála jsem se, že je to jen výplod mýho smutku a stesku, výplod fantazie. Ale otočila jsem se. A po asi půl roce, co jsme se neviděli, tam stál. Lukáš.“

„To je fakt mazec,“ uznám. „Mega náhoda.“

„Jo,“ přikývne. „Potkat se v tak velkým městě na tak málo pravděpodobným místě? V tu chvíli mi hlavou projela jediná myšlenka: i kdyby to mělo být naposledy, i kdyby to pak mělo bolet sebevíc, chci znovu zažít všechno to, co jsem cítila, když jsem byla s ním. A tak jsme během hodiny jeli ke mně. Druhej den ráno místo školy jsem byla zase s ním. A takhle jsme se potkávali znovu a znovu několik dalších měsíců. On tehdy žil v Německu. Teda aspoň to tvrdil. Jezdil za mnou, kdykoliv prý mohl. Já nepátrala, neřešila. Byla jsem šťastná.“

„Řekl vám, proč musel tenkrát zmizet?“

„Jo. Tehdy mi nedošlo, že je vlastně trochu prevít,“ ušklíbne se. „Zpronevěřil prachy a podle všeho se schovával před výkonem trestu. Asi. Ale víte co? Mně to bylo fuk. Nikoho nezabil. A pokud jsem mohla být s ním, cítila jsem se celá.“

„A přesto spolu nejste,“ připomenu. „Takže i tohle se nějak pokazilo.“

„Jo,“ přikývne. „Já byla už v třeťáku. Vídali jsme se často. Psali si maily, chatovali, když jsme spolu nebyli. Tehdy jsme spolu fakt byli. Myslím si, že mě tehdy i opravdu miloval. Já mu to párkrát řekla. On mě vždycky pak pohladil, políbil s takovou něhou. Stačilo mi to. Měla jsem pocit, že on není typ, co by to říkal nahlas. A pak mi jednou řekl, ať s ním odjedu do Německa. Že budeme spolu, vyděláme prachy, našetříme si, bude to super. Že budeme spolu, chápete? Stál o mně. Jenže bych musela nechat školu. Bylo mi čerstvě osmnáct. A já chtěla dodělat školu. Odmítla jsem. A od tý doby za mnou jezdil míň a míň. Bál se prý přes hranice, protože byl hledanej pro mařák.“

„Takže to zase vyšumělo do ztracena?“

„Dá se říct,“ přikývne. „Vídali jsme se opravdu míň a míň. Ještě jsem mu pak psala, že musí přijet, že se něco stalo a musím mu to říct.“

Odmlčí se, oči sklouznou k okraji stolu.

„Vy jste byla těhotná,“ doplním tiše, a neptám se.

„No,“ vydechne. „Už ne. Byla jsem tehdy na gyndě na nějaký preventivce. Bolelo mě břicho, hodně jsem krvácela. Doktorka mi řekla, že mi praskla cysta a že…“ mávne rukou, „že mám zamlklý těhotenství. Musela jsem na kyretáž. Bylo to asi ve dvanáctým týdnu. Chtěla jsem mu to říct osobně. Bylo mi to líto. Byla jsem rozhozená. Sakra, nebylo mi ani devatenáct. Neměla jsem to komu říct. A on nepřijel. Nechtěl přijet. Řekl mi, že měl v dětství tam dole úraz, že nemůže mít děti. Podle mě mi ani nevěřil. Ale já nebyla s nikým jiným než s ním.“ Pokrčí rameny. „A tak jsme přestali komunikovat. Oba uražení. Já to nedávala. Nechtěla jsem už vztah na dálku. A nechtěla jsem do cizí země. A nechtěla jsem čelit tomu, že mi nevěří.“

Sedí naproti mně, kouká do země a skoro brečí.

„To chápu,“ řeknu. „To je vlastně hrozně smutný.“

V hlavě si odškrtávám další dílek skládanky: dítě, kterému nikdy nedovolila narodit se ani v příběhu. Jen v paměti.

„Pak jsem dodělala školu a odešla pracovat na penzion kousek za Prahu,“ pokračuje po chvíli. „S kámoškou. Myslela jsem, že začínám od nuly. Nový místo, nový lidi, žádnej Lukáš. Haha,“ uchechtne se hořce. „Na penzion za mnou začal jezdit David. Vtipnej, živej kluk. Byl takovej obyčejnej, nebyl nijak extra hezkej, ale něco na něm bylo. Sedával u baru, vykládal kraviny, smáli jsme se. Říkala jsem si, že to je možná to, co potřebuju. Normálního chlapa. Bez dramatu.“

„A byl?“

„Chvíli jo,“ přikývne. „Jenže on byl ve skutečnosti zabouchnutej do svojí kamarádky Katky. Tý, co ho měla na háku tak, jak jsem já kdysi měla na háku Marka. Občas se s ním asi vyspala, nějakej úlet, ale nechtěla s ním být. A já… já byla ta, která s ním doopravdy byla.“

Na okamžik zavládne ticho.

„Po roce vztahu jsem zjistila, že mi zahýbá,“ řekne prostě. „Asi nejen s ní, ale s ní mě to bolelo nejvíc. Seděli jsme jednou všichni v hospodě. On, já, jeho parta kámošů a Katka. Ona na jednom konci stolu, my na druhým. A přes SMSky si psali. Najednou se zvedla ona, za chvíli on. Všichni se divně tlemili. Takovej ten moment, kdy jste poslední, kdo něco neví.“ Ušklíbne se. „Zvedla jsem se taky a přistihla je, jak se líbaj na chodbě.“

„To muselo bolet,“ poznamenám zbytečně.

„Jo,“ přikývne. „A první, co jsem udělala v tom všem vzteku? David byl první, komu jsem do tý doby byla fakt věrná. S Lukášem jsem se v tý době nestýkala. A stejně… v noci jsem našla jedinej e-mail, co jsem si pamatovala na Lukáše, a napsala: ‚Ahoj, jak se máš?‘“

„A on odpověděl,“ dodám. V tomhle příběhu osud nikdy nespí.

„Bohužel,“ pousměje se smutně. „Zjistila jsem, že se často zdržuje ve městě asi jedenáct kilometrů ode mě. Chápete to? Najednou jsme zase byli kousek od sebe. Začali jsme se zase vídat. Nebylo to nijak často. Dvakrát, třikrát za pár měsíců. Víc ne. A já byla strašně šťastná. I když měl partnerku. Už tehdy mi mělo dojít, že jsem jen zábava, holka na sex, milenka. Ale mně to nějak stačilo. Protože to byl on.“

Neříkám nic. Vím, že to stejně ví. Jen si to potřebuje nahlas zopakovat.

„S Davidem mezitím vztah nějak plynul,“ naváže. „Pak jsem zjistila, že mě nakazil chlamydiema. Protože prostě byl zahejbačskej sráč. Chtěl, abych mu odpustila, tak mi dal zásnubní prstýnek. Já ho odmítla. Řekla jsem, že se po Vánocích odstěhuju. Nechtěla jsem jeho rodičům, u kterých jsme bydleli, kazit svátky. Jeho mámu jsem měla ráda. Asi i ona mě… dokud jsem jejího syna neopustila.“

„A odešla jste?“

„V únoru,“ přikývne. „Jenže v dubnu jsem zjistila, že jsem těhotná. Takže jsme se k sobě vrátili. Odstěhovali jsme se do jiného města, zkoušeli jsme žít sami. A Lukáše jsem zase dlouho neviděla. Jen maily, občas telefon. Život šel dál. Aspoň jsem si to myslela.“

„A váš syn?“ připomenu jemně.

Zasněje se. „Jo. To je kapitola sama pro sebe. Chtěla jsem, aby se jmenoval Leoš. Davidovi se to nelíbilo. A přišel s tím, že Lukáš je krásný jméno. Já byla pár hodin po náročným porodu, unavená, po všem tom bordelu… nezmohla jsem se na protest. Tak se náš syn jmenuje Lukáš.“ Pokrčí rameny. „První měsíc jsem ho nebyla schopná oslovit jménem. A moje nejlepší kamarádka mi pak vynadala, jestli jsem se nezbláznila. Že moje dítě se jmenuje stejně jako moje první velká láska.“

„A měla pravdu?“ zeptám se jemně.

„Měla,“ přizná Bára tiše. „Ale já tehdy měla pocit, že už nemám sílu se o cokoliv hádat. Ani o jméno vlastního dítěte. A hlavně, Lukášek, on je moje všechno. Miluju ho. A má prostě krásný jméno nez ohledu na všechno. Mrzelo mě, když mi to tenkrát kámoška vyčetla. Ani ne kvůli Lukášovi, ale právě kvůli malýmu. Je to nejdůležitější v mým životě.“

Chvíli mlčíme obě. Tohle není jen láska, tohle je posledních patnáct let jejího života.

„S Davidem jsem se nakonec rozešla, když byly Lukýskovi dva roky,“ pokračuje. „I když jsme se odstěhovali od jeho rodičů, nefungovalo to. Zase zahýbal. Zase lhal. Tak jsem ho opustila. Zůstala jsem sama s malým sama.“

„A pak?“

„No…“ pousměje se hořce. „Pak moje první kroky vedly samozřejmě k Lukášovi. Zase. Začali jsme se stýkat. Jenže on se mezitím dostal do dalšího vztahu. Žil s jinou ženou daleko za Prahou. Pomalu jsem začala chápat, že moje vysněná budoucnost s ním je jenom moje osobní iluze a vzdušnej zámek. Ale stejně jsem s ním byla. Vždycky jsem měla pocit, že když jsem s někým jiným, podvádím Lukáše. Až mnohem později mi došlo, že ve skutečnosti jsem každého, s kým jsem byla, podváděla s Lukášem.“

Tahle věta zůstane chvíli viset ve vzduchu.

„Scházeli jsme se dlouho,“ dodá. „On za mnou jezdil do Prahy. Zůstával často přes noc. Někdy jsme si povídali o tom, jaký by to bylo, kdyby byl malej Lukášek náš. Jak bychom měli Lucinku. Páreček. Vozil klukovi dárky, hrál si s ním. A já si říkala, že ji třeba opustí. Že by přece malej kluk mohl bejt jeho. Viděla jsem v něm skvělýho tátu. Aspoň ve svojí hlavě.“

„Takže to ztroskotalo na tom, že ji neopustil?“

Mrskne po mně pohledem, jak kdyby mi chtěla dát facku. Ne mně, jemu.

„Ne na tom, že ji neopustil,“ vyhrkne. „Ale na tom, že ji zbouchnul. Debil.“

„Vždyť jste říkala, že nemůže mít děti,“ připomenu.

„Taky říkal,“ odsekne. „Já to vlastně taky nechápu. Jednou po krásným milování jsme leželi v posteli, povídali si. Ani nevím, jak jsme k tomu došli. A on najednou říká, že je strašně rád, když může vypadnout od ní ke mně. Že je teď strašně protivná a náladová, jak čeká Lucinku. Lucinku,“ zopakuje posměšně. „Já v tu chvíli málem explodovala. Byly asi čtyři ráno a já ho poprvý v životě vyrazila ze dveří. Pět minut po sexu mi řekne, že čeká dítě s jinou? A ještě jí daj jméno, o kterým jsme si kdysi povídali, že by se tak jmenovala naše holka?“

Zhluboka se nadechne.

„Chápete ten paradox? Já mám Lukáška, on má Lucinku. Každej to svoje dítě máme s někým jiným. A on mi tam leží v posteli a brebentí o tom, jak je rád, že může vypadnout od těhotný partnerky. Přišel mi najednou tak odpornej. A byl konec. Od tý doby jsme se neviděli.“

„A teď po tom všem jste nadšená, že jste se znovu potkali?“ zeptám se opatrně. „Baru?“

„Já vím,“ zvedne ruce, jako by se vzdávala. „Já vím, že bych radost mít neměla. Asi je s tou ženskou ženatej. Jejich malá už nebude tak malá. Ale prostě… jak jsem ho viděla, nemůžu si pomoct. A vlastně si říkám — kdyby osud nechtěl, kdyby vesmír nechtěl, abychom byli spolu… copak by mi ho pořád stavěl do cesty?“

Nadechnu se. A tentokrát si výjimečně nedám pozor.

„A nenapadlo vás někdy,“ řeknu ostřeji, než bych měla, „že vám ho staví do cesty proto, abyste to konečně uzavřela? Ne s ním. Ale sama v sobě. Báro, vždyť on je důvod, proč k sobě nikdy nikoho nepustíte. Nikdo není dost dobrej. A když je, tak vás nudí. A když není, najdete si pitomce, co vás akorát zraní.“

„Nevím,“ špitne. „Nenapadlo.“

Došlo mi, že takhle bych s klientkou mluvit neměla. Ale už je to venku. Vidím, jak se jí v očích perou stud a úleva. Protože to ví. Jenom to nikdy neslyšela takhle nahlas.

„Dobře,“ vydechnu. „Takže chcete vědět, proč jste ho zase potkala?“

Znovu se jí rozzáří oči. Ty krásný zelený oči, co prahnou po tom, aby vesmír, karty i já zakřičely: jo, patříte k sobě.

„Já vím, že je to naivní,“ řekne. „Já to vím. A ublížil mi. Hodněkrát. Jenže… co když jsme konečně oba v situaci, kdy bychom spolu mohli být? Já jsem sama. A on? Já nevím. Neměla jsem odvahu se ho zeptat. Co říkají karty?“

Beru do ruky tarot. Cítím v prstech chlad lepenky. Vykládám jednu po druhé. A bojím se, že dneska Báře neřeknu nic, co by si přála slyšet. Rozkládám karty pomaleji, než je nutné. Potřebuju čas. Čas pro sebe, abych odfiltrovala vlastní vztek na všechny Lukáše všech klientek. I na ty svoje.

Pozoruju, jak upírá zrak na každý obrázek a snaží se hledat odpověď, kterou chce slyšet.

Vždycky se říká, že když se nemůžete rozhodnout, máte si hodit mincí. Není důležité, jestli padne panna nebo orel. Podstatné je, v co doufáte, aby padlo.

Tady je to podobné. Nezáleží na tom, jakou kartu otočím. Záleží na tom, co v ní Bára uvidí.

Otočím první. Šestka pohárů. Minulost. Nostalgie. Ideální dětství, které nikdy nebylo ideální. Nebo vztah, který si na něj hrál.

„To je on,“ zašeptá. „To jsme my. Jak jsme seděli na tom kulečníku. Jak mě políbil.“

Neopravím ji. Jenom přikývnu. V tarotu nejsem soudce. Jsem zrcadlo.

Druhá karta. Devítka mečů. Noční můry, úzkosti, myšlenky, co se pořád dokola vracejí.

„To je to, když zmizel,“ hlesne. „Když jsem přišla o miminko. Když jsem seděla sama na tom studentským pokoji a neměla komu říct, že mě to bolí.“

Ani teď ji neopravím.

Třetí karta. Ďábel. Závislost. Svázanost. Iluze, že nemůžeme odejít, i když řetěz je ve skutečnosti volný.

„Osud,“ vydechne. A já mám chuť ji zatřást.

„Možná ne osud,“ řeknu tiše. „Možná jen program, kterej jste se naučila, když jste byla malá. Že láska bolí. Že láska znamená čekat, prosit, být ta druhá. Že když se moc raduju, tak o to přijdu. Že si nesmíte říct o víc, než o hodinku v autě za Prahou.“

Dívá se na mě a v očích se jí lesknou slzy, které zatím nepadají.

„Já…“ začne. „Já jsem si vždycky myslela, že to je něco výjimečnýho. Že když se potkáte s někým takhle moc a pořád se vracíte k sobě… že to něco znamená.“

„Ono to něco znamená,“ přikývnu. „Ale možná ne to, co byste chtěla. On nebyl jedinej chlap, kterýho jste kdy milovala. Byl jen první, přes kterého jste viděla všechno ostatní. A přes něj jste neviděla Marka. Neviděla jste všechny ty chlapy, který by vás třeba milovali normálně. Neviděla jste, že David nikdy nebude chtít opravdu vás, protože sám běžel za někým, kdo ho měl na háku. A vy jste dělala to samý Lukášovi. Měla jste ho na piedestalu, ne vedle sebe.“

„Ale já ho milovala,“ zašeptá.

„Možná jste milovala spíš tu verzi sebe, která s ním byla,“ řeknu jemně. „Šestnáctiletou holku, kterou někdo viděl. Která nebyla služka. Která mohla být chvíli jen holka. Holka, která pro někoho něco znamená. On byl první, kdo vám ten pocit dal. A vy jste se zakousla do toho okamžiku tak pevně, že jste ho odmítla pustit. I když se všechno kolem změnilo.“

Slza jí konečně skane po tváři. Neotírám ji. Tohle není slza nad chlapem. Tohle je slza nad sebou samou.

„Takže… to není znamení?“ zeptá se po chvíli. „Že jsem ho zas potkala?“

Podívám se na poslední kartu. Věž. Zřícení. Pravda, která rozboří iluze. A vytvoří místo pro něco novýho.

„Je to znamení,“ řeknu. „Ale ne toho, že k sobě patříte. Je to znamení, že je čas zbořit ten zámek, kterej jste si kolem něj patnáct let stavěla. Abyste v sobě udělala místo pro někoho, kdo bude s váma doopravdy. Tady. Ne v Německu. Ne u jiný ženský. Ne ve vzpomínkách.“

„A co když nikoho takovýho nepotkám?“ zašeptá.

„Upřímně?“ usměju se. „To se může stát. Ale aspoň budete žít ve světě, kde jste dospělá žena, co si může vybrat. Ne šestnáctiletá holka v nekonečným flashbacku. A to je pořád lepší, než čekat na chlapa, co si neumí srovnat vlastní život.“

Chvíli sedí, dívá se na karty. Šestka pohárů, devítka mečů, Ďábel, Věž. Celý její život v několika obrázcích.

„Takže… co mám dělat?“ zeptá se nakonec.

„Nic,“ řeknu. „Nemusíte mu psát. Nemusíte mu vysvětlovat, co jste pochopila. Nemusíte ho žádat, aby něco změnil. Tenhle příběh nikdy nebyl o něm. Byl o vás. A jestli chcete, můžeme příště místo karet zkusit něco jinýho. Třeba se neptat, co chce osud, ale co chcete vy.“

Uchechtne se skrz slzy.

„Já ani nevím,“ přizná. „Celý život jsem chtěla jen jeho.“

„Ne jeho,“ opravím ji jemně. „Chtěla se cítit tak, jak jste se cítila s ním, Jak jste samu sebe vnímala, když jste byla s ním. Viděnou. Milovanou. Důležitou. A to je dobrá zpráva. Protože ten pocit vám nemůže zařídit žádnej chlap. Ani Lukáš. Ani David. Ani Marek. To se budete muset naučit sama.“

Zvedne oči. A poprvé, co ji znám, v nich není jen hlad, ale i špetka naštvání. Na sebe, zcela jistě asi i na mně, na něj, na celý ten příběh. A paradoxně právě to vypadá jako začátek.

„Tak jo,“ řekne. „Tak třeba jednou přijdu a budu vám vyprávět o chlapovi, kterej je reálnej. A ne o někom, kdo žije jenom v mojí hlavě.“

„Na to si klidně vsadím,“ usměju se.

Prohlížím si ji v tom smířlivém tichu. Jediné, co na ní pořád vidím, je ta šestnáctiletá holka, která potkala Lukáše a myslela si, že to je láska. Protože doma neexistovala — musela si ji vymyslet. A tu vymyšlenou milovala líp a věrněji než kohokoliv skutečného. Protože vaše vlastní iluze vás nezklame. Je to přesně podle vašich představ.