Lucie Zitterbartová

Příběh o mámě, která chce chránit — a dceři, která se pod tou ochranou dusí. O rodičovské kontrole, která nevytváří bezpečí, ale ticho. A o tom, jak snadno může někdo cizí vstoupit do života dítěte, které se cítí neviděné. Povídka o strachu, slepotě, dobrých úmyslech a špatných rozhodnutích. A o tom, že největší nebezpečí často nezačíná venku, ale mezi čtyřma očima doma.

Tahle povídka není slaďárna o tom, jak se mladá holka poprvé zamilovala. Do chlapa. Je to příběh o lásce k iluzi, která trvala déle než reálný vztah pod tím vším.Bára totiž za celý život nezažila lásku bez podmínek — tak si jednu vysnila.A držela se jí tak pevně, až zapomněla žít vlastní život. Je to povídka o tom, že někdy nemilujeme člověka, ale pocit, který jsme si s ním spojili.A o tom, jak těžké je tu iluzi pustit.

Povídka o ženě, která dluží příliš: lidem, světu — a nakonec i vlastní minulosti. Sama sobě. A o muži, který netuší, že svou laskavostí otevírá dveře, za nimiž číhá něco, co nikdy nepatřilo jemu. První polibek ve výtahu. Ne romantično. Ne vášeň. Jen rozhodnutí mlčet, protože dluží. A to ticho je hlasitější než cokoli, co se děje fyzicky. Je to příběh o hranici, která se nepřekročí najednou, ale po kouskách. Až nakonec zůstane jediná věta: „Asi jsem mu zničila život.“ Tíha, která není pravdivá...