Jiřina: Malá velká tajemství

Povídka o ženě, která dluží příliš: lidem, světu — a nakonec i vlastní minulosti. Sama sobě. A o muži, který netuší, že svou laskavostí otevírá dveře, za nimiž číhá něco, co nikdy nepatřilo jemu. První polibek ve výtahu. Ne romantično. Ne vášeň. Jen rozhodnutí mlčet, protože dluží. A to ticho je hlasitější než cokoli, co se děje fyzicky. Je to příběh o hranici, která se nepřekročí najednou, ale po kouskách. Až nakonec zůstane jediná věta:

„Asi jsem mu zničila život.“ Tíha, která není pravdivá — ale ona jí věří. Protože někdy není největší démon ten, který stojí naproti. Ale ten, který se posadí vedle vás, když se v hotelovém pokoji rozsvítí lampička.

DISCLAIMER: Tato povídka je fikce. Ačkoliv může obsahovat inspiraci z reálného života autorky či jejích pozorování, žádné postavy, události ani dialogy nelze považovat za doslovné zobrazení skutečných osob nebo situací. Postavy jsou směsí inspirací, metafor, výpůjček z reality a čisté fantazie. Pokud se v některé postavě někdo pozná, je to spíš náhoda — nebo jeho svědomí.

Dveře se zavřou s tichým cvaknutím, které zvládnou obětavé matky, aby nevzbudily své dítě. Jiřina stojí na prahu jako někdo, kdo se ještě nerozhodl, jestli má vejít — nebo utéct. „Pojďte dál,“ řeknu tiše. Až moc tiše. U některých lidí se tichým hlasem mluví líp. To z nich máš pocit, že hlasitost by je rozbila. Podobně, jako tlaková vlna roztříští sklo do všech směrů.

Nalije si čaj, i když jsem jí ho nenabídla. Tím drobným, automatickým pohybem prozrazuje, jak často musí fungovat sama. A jak málo si dovolí být hostem. Sedne si ke stolu a položí ruce způsobně na okraj stolu. Prsty má zarudlé, vysušené od saponátů a papírů. Má takové ty dlouhé prsty a nehty do tvaru mandle. Krásné ruce. Ruce ženy, která nese víc, než unese.

Chvíli nic neříká. Jen si popotahuje sako, jehož lokty říkají, že spolu leccos zažily. „On mi pořád píše,“ vydechne konečně. A ta věta spadne mezi nás jako mokrý kabát. Těžká, studená, s vůní starého deště.

Nezeptám se „kdo“. Vím to, už jednou tohle téma otevřela. I když zase rychle utekla.

„Takže… Petr,“ řeknu jen, aby měla pocit, že to můžeme pojmenovat. Trochu se zhroutí do židle. Ne fyzicky — spíš jakoby z ní spadla role, kterou sem přinesla.

„Píše mi třeba jen jednou za měsíc, ale vždycky mě to vykolejí. A když nepíše, komentuje. Všechno. Vložím fotku malé — srdíčko. Dám na LinkedIn něco o práci — palec. Pošlu do skupiny překladatelů dotaz — hned tam je. On… je všude.“

Zvedne oči. Jsou nevyspané, ale tvrdé. Jako beton po zimě. „Mně přijde hrozně trapný ho zablokovat,“ dodá. „To se přece… nedělá.“ Na tohle bych mohla odpovědět ledacos. Ale mlčím. Někdy se musí nechat ticho, aby se člověk slyšel. „Já…“ zakroutí hlavou. „Já jsem mu neodepsala už skoro 7 měsíců.“

Zvednu obočí. Ani ne proto, že mě to překvapuje. Spíš proto, aby si mohla vzít ten prostor a říct víc. „A já nevím, jestli… jestli on to někdy pochopí.“ V hrudi se jí něco pohne. Ne vzlyk. Spíš záškub staré viny.

„A jestli mi odpustí,“ šeptne. Chvíli si hraje s ouškem hrníčku. Jemně ho otáčí. Jako by tam hledala odpověď, která tam není. „Protože jsem mu ubližila. Využila jsem ho. On to tak určitě vidí.“ Ukazováčkem přejede po porcelánu, jako by hladila něco, co se bojí rozbít. „A já nevím…“ Naposledy se nadechne, jako by se snažila polknout vlastní hanbu. „Jestli jsem mu vlastně vůbec měla co nabídnout.“

Sedím naproti ní. Nevytahuju karty. Ani otázku. Některé příběhy potřebují ze začátku jen jediné:

Prostor.

A tak jen řeknu:

„Povězte mi, jak to začalo.“

Jiřina zavře oči. A když je zase otevře, je v nich ten zvláštní druh odhodlání — jako když člověk ví, že bude muset něco bolestivého vyhrabat zpod kamene. „Začalo to v práci,“ začne. „A vlastně… to nezačalo jako něco špatného.“

A já vím, že teď se rozběhne ten dlouhý, tichý proud vzpomínek — jako voda, co se najednou vrací k místu, kde kdysi přetekla přes břeh.

„On byl… první, kdo si mě v práci všiml.“ Řekne to tak potichu, že to skoro patřilo spíš sobě než mně. „Ne tím způsobem,“ dodá rychle, aby si nepřipadala, jako že si o sobě myslí moc. „Ne jako ženu. On si mě všiml jako člověka.“ Rukama sjede ke svým kolenům. Vypadá to, jako by hledala místo, kde se dá ten příběh chytnout za okraj.

„Všichni ostatní…“ Chvíli hledá slova. Pokrčí rameny. „Já tam mezi ně moc nezapadám.“ Nechávám ji, ať si to říká, jak to potřebuje říct. Její věty mají tendenci přeskakovat přes vlastní bolest jako přes kaluže, co se nevyplatí obcházet. „Byl to takovej ten obyčejnej pondělek,“ pokračuje. „Měla jsem na sobě ty šedý šaty… víte, který myslím.“ Vím. Ty se zipem vzadu, který občas drhne. Výprodej z Bonprixu. Návod, jak nakupovat levně a nevypadat úplně lacině.

„A on se zastavil u mého stolu a jen tak… prohodil pár slov o tom, že je peklo dostat ty chlapy v konstrukci k jediné věci. Smál se.“ Pousměje se taky, unaveně. „A já tehdy… jsem měla pocit, že se mnou někdo mluví normálně. Jako kdybych nebyla problém. Nebo ta, co nosí pořád stejný sako.“

Nevstupuju jí do toho. A ona pokračuje:

„A pak se to začalo… nabalovat. Sem tam kafe. Sem tam se mnou šel po poradě k autu. Občas si ke mně sedl u oběda. A vždycky se ptal. Zajímal se. A já…“ Zavrtí hlavou. „Já jsem si na to zvykla rychleji, než by bylo zdravý.“ Zadívá se do čaje, jako by jí v něm plavaly vzpomínky. „Jednou… to si pamatuju přesně… jsem na něj v kuchyňce vyjela, že jestli má nějaké připomínky k projektu, tak ať je řekne rovnou. A on se jen zasmál. Ten takovej tichej, hezkej smích, víte? A řekl: ‚Já na vás nic nehledám. Já se jen rád zastavím. Já myslím, že jste tu jedna z nejlepších a nejchytřejších.‘“

Odmlka. Velmi dlouhá.

„Já… jsem si tehdy připadala… viděná. A to se mi dlouho nestalo.“ Její hlas ztenčí. „A pak přišla ta knížka.“

Rychlé nadechnutí. Kývnu, ať má jistotu, že ji poslouchám. „Mluvili jsme o jedné metodice na školení. A další den ležela na mém stole. S lístečkem. Jen: ‚Myslel jsem, že by vás mohla bavit.‘“

Prsty jí ztuhnou na hrnku.

„Já jsem mu ji chtěla vrátit. Chtěla jsem. Ale neudělala jsem to. Protože… jsem neměla doma na večeři. A ta knížka byla najednou… jako kdyby někdo viděl, že to se mnou není jednoduché. A že i tak… chce být hodný.“

Dívá se do stolu. Slova se z ní teď derou, aniž by je kontrolovala: „Možná jsem si ho začala pouštět blíž jen proto, že jsem byla unavená. A on byl bezpečný. Chápavej. Nechtěl po mně sex ani nic takového. Aspoň tehdy ne. Jen… být tam.“

Ticho.

„Já jsem ho vlastně měla ráda.“ To přizná tišeji než všechno předtím. „Ale tak… jinak. Nevím, jak.“ Oči jí na chvíli zvlhnou, ale nepláče. Já mezitím sleduju, jak se jí rozpouští pevná linka toho, „jak to má být“. A jak se pod ní objevuje to, jak to doopravdy bylo.

„Povězte mi o chvíli,“ řeknu velmi pomalu, „kdy jste poprvé cítila, že se něco mění.“

Jiřina si povzdechne. Položí ruce na stůl. Vypadá to, jako by je chtěla na chvíli složit, jako někdo, kdo nese těžký kufr. „Bylo to…“ hlesne, „když mi koupil ty boty.“

„Byl pátek,“ začne. „Pamatuju si to podle toho, že jsem měla v kabelce poslední stovku. Takovou tu, co už je měkká, jak ji pořád překládáte, protože nevíte, jestli ji použijete na chleba, nebo necháte ve fondu na nájem na další měsíc.“ Pousměje se. Smutně. „A taky proto, že mi ten den praskl pásek u bot.“

Trochu se zavrtí, jako by i ten detail bolel. „Seděla jsem u stolu a prostě jsem si všimla, že ten pásek drží jen na dvou nitích. A že jestli se to rozjede, tak dojdu domů bosá.“ 

Letmo ke mně vzhlédne. „A já… já si nový boty prostě nemůžu koupit. Ne takový, ve kterých nevypadám jak sekretářka třetí kategorie.“

Nevím, jestli to říká omluvně, nebo jen konstatuje. „Odpoledne jsem odcházela domů. A on šel náhodou kolem,“ pokračuje. „A nějak… si toho všiml. Nebo jsem zakopla, nevím. Každopádně si všiml všeho, co jsem nechtěla, aby někdo viděl.“

Dlouze vydechne.

„A jen řekl: ‚Počkejte. Pojďme na kafe.‘ A prakticky mě vzal za paži a odvedl mě do auta.“ Přehodí si nohu přes nohu, jako by ji z té vzpomínky rozbolela. „Za dvacet minut jsme seděli v Océčku v kavárně, za dalších dvacet minut jsme si tykali, a za další hodinu jsem v ruce svírala krabici s botičkama od Bati. Chápete, takovej luxus pro mě. Nejdražší boty jsem si koupila ve výprodeji za 499 Kč v Deichmannu.“

„Řekl: ‚Všiml jsem si… že potřebuješ nové, a mně to udělalo radost.‘ Tak jen tak. Jak kdyby kupoval dva rohlíky. A já jsem v tu chvíli nevěděla, jestli se mám urazit, rozbrečet, nebo mu poděkovat. Boty za skoro dvojku. Krásný boty.“

Na mém stole se pohne plamen svíčky, trochu se zavlní — tichý ozvěnový pohyb její nálady.

„Já jsem mu řekla, že to nemůžu přijmout. Že… že to nejde. Ale on jen mávl rukou. A řekl: ‚To je jen drobnost, Jiři. Zasloužíš si mít něco pěkného na nohou. Když tak dobře chodíš celým životem.‘“ Podívá se na mě. Ten pohled je ostřejší než všechny její věty. „A já…“

Polkne.

„Já jsem si ty boty vzala.“

Nepotřebuje dodat proč. V té větě je všechno.

„A poprvé mě napadlo,“ dodá šeptem, „že možná očekává víc. A že já… mu víc dát nedokážu. Ne tak, jak si to on představoval.“

Ale ještě není u té pravé bolesti.

Ta přichází až po chvilce ticha.

„Jenže když jsem ty boty měla poprvé na sobě…“ Zavře oči, jako by ten detail byl příliš konkrétní. „…připadala jsem si jako někdo jiný. Někdo, kdo si takový boty zaslouží. Někdo, kdo se mu může vyrovnat. On je ředitel, finanční ředitel významné firmy. Aspoň chvíli jsem měla pocit, že jsem jako on. A zároveň jsem se cítila - jako štětka. Jako někdo, kdo rozhodně není jako ředitel velké firmy.“

Ticho mezi námi zhoustne.

„A pak jsem si uvědomila,“ šeptne, „že si mě v těch botách… prohlíží jinak.“

Já nemluvím.  Ona pokračuje.

„Takovým tím způsobem… jakým se dívá muž na ženu, se kterou…“

Nenajde slovo. Zavrtí hlavou.

„A tehdy… tehdy se to začalo měnit. A začalo to být…“ Výdech. „…složitý.“

Cosi visí ve vzduchu jako jemná pavučina.

„Ještě to není všechno,“ řeknu tiše.

Ne proto, abych ji posunula dál — ale aby věděla, že může. Jiřina otevře oči. Udělá to rozhodnutí, které odkládala. „Vlastně to začalo být složitý… ve chvíli, kdy mě poprvé pozval na večeři.“

„Řekl, že je to jen pracovní večeře,“ pokračuje. „Že potřebuje probrat rozpočty na projektech, a že se mu líp přemýšlí mimo kancl.“

Ušklíbne se. Ne na něj. Na sebe.

„A já jsem samozřejmě kývla. Protože kdo by řekl ne finančnímu řediteli, že jo. A protože… jsem si říkala, že jsem dospělá ženská, ne nějaká husička z účta.“ Na chvíli se odmlčí, jako by si v hlavě přehrávala jednotlivé záběry.

„Vzala jsem si ty boty,“ dodá po chvíli. „To si pamatuju úplně přesně. Ty od něj. A ty šedý šaty z Bonprixu. Nalakovala jsem si nehty. Po půl roce. Malá měla ten den večeři u sousedky. Slíbila jsem jí, že jí přinesu dezert v krabičce.“

Vím, že v tom není jen dezert.

Vím, že to byl důkaz. Že se máma může mít taky „hezky“. „Restaurace byla taková ta,“ hledá slova, „kde nemají ceny na webu. A kde je víc příborů než jídel.“

Prsty jí automaticky přejedou po okraji stolu, jako by ten ubrus stále cítila pod dlaní. „Seděli jsme u okna. Měla jsem výhled na parkoviště. Ne na řeku. Na řeku koukal on, já jsem koukala na auta. Na Octavie a Fabie. Na svůj svět.“

Pousměje se, ale neveselým způsobem. 

„Přišel someliér. Dal mi čichnout k vínu. Drahýmu. Takovému tomu, co má delší název než naše ulice. A já jsem si spočítala, že jedna sklenička stojí jako moje plná lednice na týden.“

Chvíli mlčí.

„Objednal předkrm. Něco s nějakým kuřátkem, pyré a nevím. Byla toho za ty prachy porce jak z dětské přesnídávky. Já jsem věděla, že bych měla říct, že nemám hlad, že si dám jen salát. Jenže já jsem ten den měla k obědu rohlík, víte? S paštikou. Tak jsem jen přikývla.“

Zatne čelist tak nepatrně, že by si toho člověk nevšiml, kdyby ji nepozoroval z tak blízka. „Bavili jsme se o práci. O číslech. O reorganizaci. Všechno to bylo… normální. Bez dvojsmyslů. Žádný sáhodlouhý pohledy přes stůl. Žádný doteky.“

Nadechne se. „A právě to bylo na tom nejhorší. Že to bylo tak strašně normální. Bezpečný.“

Nechám tu větu sednout mezi nás.

„A pak přinesli účet.“

Tahle část je vždycky stejná. V příbězích mých klientek je účet často víc než jen kus papíru. Je to rentgen. „Já jsem se na to ani nepodívala, ale v hlavě jsem si spočítala, že tohle je celý můj čistý příjem, co mi zbude po srážkách exekutorů. A že kdyby to šlo na můj účet, tak mi další měsíc šáhnou exekutoři i na ponožky.“

Zasměje se. Krátce, bez humoru.

„Automaticky jsem sáhla do kabelky po peněžence. Ta stovka. Ta měkká. A on položil ruku na stůl. Ne na tu moji, jen vedle. A řekl: ‚Ne, prosím tě. To je moje pozvání.‘ Takovým tím tónem, co nedovoluje odpor.“

Na chvíli ztichne.

„Já jsem samozřejmě protestovala. ‚Ne, to nejde, to je moc, tohle fakt ne.‘ Blablabla.

Všechno to, co se má říct, když ti někdo platí večeři, na kterou nemáš.“

Podívá se stranou, mimo mě, někam k oknu.

„A on jen řekl: ‚Jiři, ty pro tu firmu makáš jak blázen. Tohle je to nejmenší, co pro tebe můžu udělat. A… nech si to prostě jednou líbit.‘“

Opět ten těžký výdech.

„A v tom to bylo. Já jsem si to nechala líbit.“

Plamen svíčky se znovu zachvěje.

„Venku na parkovišti jsem měla chuť se propadnout do kanálu. Všude kolem drahý auta. Jeho služebák. A já v botech za skoro dva litry, v šatech z výprodeje, s účtem v hlavě.“

Přejede si palcem přes ret, jako by něco zadržovala.

„Řekl, že mě odveze domů. Já jsem řekla, že to není potřeba. Že to mám kousek. Nemám. Ale nechtěla jsem, aby viděl ten barák. Ten vylágrovaný panelák na kraji města, kde i výtah přemýšlí, jestli to má ještě cenu. Jestli už není čas to zabalit.“

Na vteřinu se jí zlomí hlas.

„Nakonec jsem sedla do auta. Protože jsem si říkala, že když už mi zaplatil večeři, nebudu dělat drahoty.“

Ta věta má v sobě víc než celá terapie.

„Cestou se mě zeptal, jak to mám… s penězma. Je to finanční ředitel, schvaluje mzdy, musel dobře vědět, jak na tom jsem.“

Rty stáhne do tenké linky. „Já jsem se tomu vyhnula. Řekla jsem něco o tom, že je to teď těžší, ale že to zvládám. A on jen přikývl. Takovým tím způsobem, že ví, že lžu. A nechá mě. Protože dospělí lidé si přece nenechají jen tak pomáhat. Dospělí lidé si tyhle lži říkají pořád. Kdo stojí o pravdu?“

Přejede si dlaní po stehně, jako by tam pořád cítila další vývoj situace.

„Zastavil o ulici dřív. Byl ohleduplnej,“ řekne skoro ironicky. „Nechtěl, aby to bylo nápadné. Otevřel mi dveře. A když jsem vystupovala, řekl: ‚Jiři… kdybys někdy potřebovala… jakkoliv… pomoct. Víš, kde mě najdeš.‘“

Pohlédne na mě.

„A já jsem se usmála. Poděkovala jsem. A v hlavě jsem si řekla, že o nic nikdy nepožádám. Že nejsem ten typ, co se nechá vydržovat.“

Na stolku mezi námi zaklapne drobná trhlina ticha.

„Za dva týdny mi nevyšly prachy na nájem. Krachla mi jedna překladatelská zakázka, se kterou jsem počítala,“ dodá naprosto klidně. „A já jsem vzala ten mobil. A napsala mu.“

Teď teprve zvednu oči od hrnku k ní.

„Jen jednu větu,“ pokračuje. „Jenom: ‚Mluvils minule o tom, že bys mi mohl… trochu pomoct. Platí to ještě?‘“

 V té jedné větě je všechno, co o sobě nerada ví.

„Odpověděl do dvou minut,“ šeptne. „A tam… někde tam… jsme oba přešli čáru.“

Neřeknu jí, kterou. Ta čára totiž neležela v penězích. „Co bylo dál?“ zeptám se, i když to oba víme.

Jiřina si promne kořen nosu, jako by se snažila setřít obraz, který se jí tam pořád vrací.

„Pak přišla ta televize,“ odpoví. „A po ní… všechno ostatní.“

„Televize,“ zopakuju po ní, spíš pro sebe. V jejím hlase má to slovo váhu jako hypotéka.

„Já vím, jak to zní,“ ušklíbne se. „Nejdřív boty, pak večeře, pak televize. Zlatokopka z paneláku, co si omotá šéfa kolem prstu a tahá z něj prachy.“

Pokrčí rameny. „Kdybych to četla někde na internetu, taky si to o ní pomyslím.“

Neoponuju jí. Nepotřebuje advokáta. Potřebuje svědka.

„My jsme doma televizi neměli,“ pokračuje. „Ne z přesvědčení. Prostě… jsem jednu dobu prodala všechno, co mělo aspoň nějakou hodnotu. Protože bývalý manžel, no ať žije SJM. Malá koukala na pohádky na mobilu, když jsem překládala. Když jsem potřebovala hodinu klidu, pustila jsem jí Krtečka na deset centimetrů obrazovky.“

Usměje se, tentokrát opravdu. „Nikdy si nestěžovala. Děti, co neznají nic jinýho, si nestěžujou.“

Prstem kreslí do stolu neviditelný obrys.

„Jednou jsem se o tom zmínila. Jen tak. V kuchyňce. Že se mi rozbil adaptér, že už to zase nabíjím přes prodlužku, že mobil je jedinej náš ‚spotřebič‘, co nesmí umřít, jinak jsem v háji. On se smál. Řekl něco jako: ‚No to je strašný, to jí nemůžeš udělat, takovýmu dítěti.‘“

Na chvíli se odmlčí.

„Druhý den přijel do práce později,“ říká dál. „Ouřadoval dopoledne někde mimo, nevím. Odpoledne se objevil u mého stolu. A měl v ruce krabici.“

Už nemusí dodávat jakou. Vidím ji.

„Řekl jen: ‚Našemu největšímu talentu by se hodila nějaká motivace.‘ A mrkl, jak to dělají chlapi, když si myslí, že jsou šarmantní. Byla to malá televize. Nic obřího, prostě nějaký LCD, ale pro mě…“

Zhluboka se nadechne.

„…pro mě to byla NASA. Let na Měsíc. Luxus, co jsem neměla odvahu ani googlit. Ale googlila jsem, stála skoro sedm tisíc.“

Nadzvedne koutek úst. „Já jsem mu řekla, že se zbláznil. Že to nejde. Že to je moc. Že tohle si fakt nemůžu vzít. A on: ‚Tak mi to jednou splatíš. Až budeš velká hvězda a já budu v důchodu.‘“

Zakoulí očima. „Tak jsme to zakecali. Jenže on ji… chtěl rovnou odvézt ke mně domů a zapojit.“

Tady se její hlas trochu stáhne.

„Řekl, že je to jen technika. Že se na to podívá, ať se s tím netrápím. A já jsem…“

Zaváhá.

„Já jsem řekla jo.“

Ne proto, že by chtěla. Ale protože říct ne je někdy dražší než televize.

„Před barákem zastavil přesně tak, jak jsem se bála,“ pousměje se kysele. „Vedle rezatého kombíka, co má soused, a fabky bez technické. Jeho naleštěnej služebák vypadal, jak když omylem sjel z billboardu.“

Vím přesně, jak ten obraz vypadal. Nerovnováha se dá měřit i v odrazech v kapotě.

„Vyjeli jsme nahoru výtahem,“ vypráví. „Mlčeli jsme. Já jsem celou dobu doufala, že potkáme aspoň sousedku s košem, cokoliv, jen ne… tohle ticho. Ale chodba byla prázdná. Samozřejmě.“

Pohledem na chvíli uhne.

„Odemkla jsem. Víte, jak to doma mám…“ 

Nepotřebuju vysvětlení. Už mi o tom jednou vyprávěla. O ikeácké skříni z bazaru, o matraci na dřevěném roštu, o stolku z palety, co dostala zadarmo. 

„Vešli jsme. Sundal si boty, což mě málem dojalo,“ pousměje se. „Chlapi v manažerských pozicích mají často pocit, že jejich špinavý podrážky jsou do interiéru jako dělaný.“

Tenhle si je sundal. Přesto v tom obýváku působil, jako kdyby byl z jiné planety. Z kategorie nábytku, na který Jiřina nemá filtr v e-shopu.

„Malá zrovna kreslila u stolu,“ pokračuje. „V tričku po mně, s culíkem nakřivo. Viděla ho a první, co řekla, bylo: ‚Vy jste pan ředitel?‘“

Krátce se zasměje. „Měla jsem chuť jí přelepit pusu. On se ale jen usmál a řekl: ‚Já jsem Petr. A ty budeš… Anička, viď?‘“

„Zapojil to během deseti minut,“ říká. „Vrtal se v tom jako doma. Chodil mezi skříňkou a zásuvkou, ohýbal se v těch kalhotách, co stály víc než všechny kusy oblečení v předsíni dohromady. A já jsem… vařila kafe. Protože jsem neuměla dělat nic jinýho.“

Na chvíli ztichne. Dívá se kamsi za mě, do prostoru, kde tehdy stála.

„Když to zapnul, malá začala tleskat,“ pokračuje. „Normálně tleskat. Ne televizi. Jemu. To on byl ten kouzelník.“ Přejede si jazykem po rtech, jako by zapíjela tehdejší příchuť. „Sedli jsme si na gauč. On vedle mě, malá k němu. Vzal do ruky ovladač, pustil nějakou dětskou stanici a tvářil se… spokojeně. Fakt spokojeně.“

Podívá se na mě. Je v tom něco, co neumí pojmenovat. „V tu chvíli… jsem si poprvé řekla, že by z něj byl vlastně skvělej táta.“ Je to jen jedna věta. Jen myšlenka. Ale je to taky náhled do nejhlubší vrstvy jejího rozhodování. „Koukal na malou, jak se směje Patovi a Matovi, nebo čemu,“ pokračuje. „A v očích… měl takovej ten výraz, co jsem u ní nikdy neviděla u nikoho jiného než u sousedky, když jí hlídá. Takovej ten… měkkej.“

Rukama sevře hrnek.

„Já jsem tam seděla a říkala si: možná bych nemusela všechno tahat sama. Možná by to s ním bylo… lehčí. Bezpečnější. Aspoň na chvíli.“

Plamen svíčky se roztřese víc než předtím.

„Když malá usnula, zůstali jsme sedět potichu,“ šeptá. „On se rozhlížel po bytě. Ne s odporem. Spíš s… něčím mezi lítostí a plánováním. Řekl, že bychom z toho jednou mohli udělat moc pěknej domov. Že by se tam vešla i nová kuchyň.“

Nadechne se, moc rychle.

„Já jsem řekla, že to není jeho starost. On řekl, že možná… jednou… by mohla být. A já jsem se v tu chvíli nelekla. To je na tom to špatný. Já jsem se nelekla.“

Ustálí si v sobě tu větu.

„Jen jsem si řekla,“ pokračuje dál, „že takhle nějak asi vypadá to, čemu se říká… příležitost.

Bezpečí. Že by malá měla tátu, já parťáka, a všechno by začalo dávat smysl.“

Chvíli nic. Pak dodá: „Jenomže tohle všechno se odehrávalo v mojí hlavě. V té jeho to bylo… asi trochu jinak.“

Nechám to viset ve vzduchu.

„Začal mi posílat peníze,“ řekne prostě. „Ne moc. Pro něj. Pro mě to byla celá výplata z překladů. Jednou mi koupil zimní bundu. Druhý měsíc zaplatil družinový poplatek, protože jsem to nestihla. Poslal to rovnou škole, aby mi to prý ulehčil.“

Pokrčí rameny. „Říkal, že nechce nic nazpátek. Že mu dělá radost, když se nám žije líp. Pokaždý, když jsem se ohradila, připomněl mi, že mě k ničemu nenutí. Že je to moje rozhodnutí.“

Přitiskne hrnek blíž k sobě, jako by se za něj chtěla schovat.

„Jenže ono to nebylo nikdy jen moje rozhodnutí,“ dodá. „Každý jeho trvalý příkaz byl jako další prkno na mostě mezi náma. A já jsem po něm šla dál a dál, aniž bych si všimla, že nikde není zábradlí. A že ty prkna spíš jen tak levitujou ve vzduchoprázdnu.“

Trochu zvednu bradu. Je to moment, kdy by šlo říct něco jako „rozumím“. Neudělám to. Nechám tam jen ticho.

„A pak,“ sevře rty do tenké linky, „někdy mezi tou druhou a třetí platbou… mě poprvé políbil.“

Nechám tu větu ležet tam, kde dopadla.

„Ne u mě doma,“ dodá rychle. „To bych nedovolila. Byli jsme na služebce. Jih Čech, nějaký průmyslový areál, garáže na konci světa. Přespávali jsme v hotelu za městem. Po poradě jsme šli na víno. A… stalo se to tak nějak… mezi dveřma.“

Sklopí oči.

„A já jsem ho nechala. Všechno ve mně řvalo, že tohle je ta asi poslední chvíle, kdy ještě můžu říct ne, kdy jsem to měla udělat. Ale já jsem měla v hlavě jeho ruku na ovladači od televize. Jeho ruku na školním poplatku. Jeho ruku… odhrnující vlasy malé z čela, když usnula u pohádky.“

Její hlas je teď téměř neslyšitelný.

„Tak jsem mlčela. A nechala ho.“

Podívá se na mě.

„A tam už to možná nebyla jen jeho vina,“ dodá. „Ani moje. Tam už… jen pracovalo všechno, co jsme oba měli za sebou. Myslím, že v tu chvíli jsme byli oba vlastně i šťastní, že to přesně takhle je. Chtěli jsme si lhát. Strašně moc jsme to chtěli. Bylo to lepší, než si říct tu ošklivou pravdu. On - můj ženatej šéf a já - zadlužená troska.“

Vím, že teď se příběh začne nořit do ještě hlubší tmy. Do míst, kde už nejde jen o peníze a dárky. Ale o tělo, které si pamatuje víc, než chce.

„Jestli chcete,“ řeknu tiše, „můžeme skončit tady. Nebo… můžete pokračovat.“

Jiřina se na okamžik zamyslí. Přejede si palcem přes kloub ukazováčku — gesto, které dobře znám. U lidí, co se chystají říct něco, co ještě nikdy nevyslovili.

„Pokračuju,“ odpoví po chvíli. „Protože… to nejhorší není to, že mě políbil.“ Nadechne se. „To nejhorší přišlo… až v tom hotelovém pokoji za Prahou.“

„Byl to takovej ten hotel,“ začne, „kam jedete na firemní školení a říkáte si, že tohle určitě není za ty ceny z vašeho intranetu.“

Její hlas je klidný. Až moc. „Za Prahou, u dálnice. Zvenku sklo a beton, uvnitř samý samet a mosaz. Chodby, co tlumí kroky i špatný svědomí.“

Přejede si dlaní po stehně.

„Měli jsme tam dvoudenní workshop. Představenstvo, pár vedoucích, já jako ta, co má všechno hezky dát do procesů, tabulek. Prezentace, flipcharty, kulatý stoly, croissanty na ranní kávě. Všechno jak z katalogu, kde lidi nemají exekuce ani rozšmajdaný boty.“

Ušklíbne se.

„První večer měl být volný program. Někdo šel do wellness, někdo do baru, někdo volat domů. On za mnou přišel po večeři. Měla jsem na sobě firemní polokošili a svoje džíny. Ty jedny, co ještě nevypadají, že pamatujou krizi v devadesátkách.“

Chvíli hledá slovo.

„Řekl jen: ‚Pojď na skleničku.‘ Takovým tím tónem, který zní kamarádsky. A přitom… není.“

Na stole se světlo svíčky zlomí o hranu hrnku. „Seděli jsme v hotelovém baru. Křesla potažená látkou, co vypadala draze a nepohodlně. Skleničky tenčí než moje nervy. Objednal červený víno. Pro oba. Ani se neptal. Ani mě nenapadlo protestovat, víte?“

Podívá se na mě, jako by kontrolovala, jestli ji ještě pořád poslouchám.

„Bavili jsme se. Zase o práci. O mně. O něm. O tom, jak je doma všechno nějak… vyčpělý. Jak se míjejí. Jak má pocit, že je jen bankomat a pozadí na rodinnejch fotkách. Klasika. Já to znám. Překládala jsem desítky takových příběhů v žalobách pro soudy a cizokrajný právníky. Nikdy jsem si nemyslela, že v jednom z nich budu hrát hlavní ženskou roli.“

Napije se čaje, i když už musí být studený.

„Po druhý skleničce jsem cítila, jak mi povolují ramena. Jak mi povoluje hlava. Mluvili jsme víc o mně. Smál se mým historkám, o tom, jak jsem kdysi ztratila nejlepšího klienta v překladech, protože jsem napsala nějakou blbost. Takový ty věci, co vyprávíte, když chcete působit normálně.“

Na okamžik ztichne.

„K ránu jsem si říkala, že to byl vlastně fajn večer. Dospělá konverzace. Žádný trapný narážky. Jen… blízkost.“

Přejede si palcem přes spodní ret.

„Když jsme vstali, aby jsme šli spát, doprovodil mě k výtahu. Tam se to stalo. Ty dveře se zavíraly strašně pomalu. Všude ticho, jen to jeho tiché ‚Jiři?‘. Otočila jsem se. Stál blíž, než jsem čekala. A najednou jsem cítila jeho dech.“

Vydechne.

„Já jsem věděla. V tu vteřinu jsem přesně věděla, co bude. Ten mikromoment, kdy by stačilo couvnout. Udělat si z toho vtip. Zvednout telefon. Cokoliv.“

Pohledem sklouzne ke svým rukám.

„Neudělala jsem nic. Stála jsem tam jak idiot ve firemní polokošili, s plastovou kartičkou od pokoje v kapse, a čekala, až se to stane.“

Její prsty sevřou neviditelnou hranu.

„Políbil mě. Ne nějak brutálně. Ne jak ve filmech, kde ženskou přimáčknou ke zdi. Jen… opatrně. Jako by zkoušel, jestli se nerozpadnu. Já jsem cítila víno a jeho vodu po holení. A v hlavě jen… účty. Televizi. Malou. To, jak seděli na gauči.“

Na chvíli zavře oči.

„Jak mám prosím vás v takový chvíli řešit morálku?“ procedí skoro zoufale. „Když mi líbá rty chlap, který zaplatil, aby moje dítě vidělo večerníček na obrazovce, co nemá prasklý sklo?“

Vzduch a atmosféra v mé čarodějnické místnosti zhoustne.

„Vrátila jsem mu ten polibek,“ řekne prostě. „Ne proto, že bych po něm roky toužila. Ale proto, že jsem chtěla, aby to dávalo smysl. Aby ty peníze, ty dárky, ty trvalý příkazy… nebyly jen dluh. Aby se z toho stal vztah. Něco, co se dá aspoň pojmenovat jinak než ‚sponzor‘. Aby to nemělo cenovku a datum spotřeby.“

Její hlas se ztiší.

„Rozloučili jsme se. On šel do svého pokoje, já do svého. Celou noc jsem nespala. Ne proto, že bych byla zamilovaná. Ale protože jsem slyšela každé pípnutí minibaru na chodbě a říkala si, že to je karma, která si přišla pro podpis.“

Na chvíli se zasměje. Hořce.

„Druhý den na poradě se tvářil normálně. Jen občas na mě kouknul o zlomek vteřiny déle, než bylo nutný. A já… jsem se tvářila, že to nevidím.“

Na stole mezi námi se pohnou stíny.

„Tohle ale nebyl ten hotel za Prahou,“ dodá po chvíli. „To byl jen Jih. Takovej pilotní projekt. Generálka.“

Nadechne se znovu. Hlouběji.

„Ten za Prahou přišel o pár měsíců později. To už jsme byli…“ hledá slovo, „…zaběhnutí. Peníze chodily, dárky chodily, zprávy večer taky. Byl u nás doma několikrát. Malá mu říkala ‚strejdo‘. A on… začal mluvit o tom, že by to jednou mohl říct i doma.“

Ještě nejdeme přímo do pokoje. 

„Pozval mě tam na víkend,“ pokračuje. „Oficiálně to byla pracovní akce. Něco jako strategický workshop.“

Teď se mi dívá přímo do očí.

„Stála jsem uprostřed. V těch šatech, co mi koupil. Černý, hladký, s výstřihem, na který jsem se radši nedívala. Na ramínku visely dva dny v šatní skříni a já jsem se za ně styděla víc než za svoje starý džíny.“

Nadechne se, tentokrát trhaněji.

„On zavřel dveře.“

Její hlas se zpomalí.

„Prohlížel si mě. Jak kdybych byla dortík ve vitríně. A on cukrovkář, co držel dietu příliš dlouho. Usmíval se. Řekl, že jsem překrásná. Že nechápe, jak si mě nikdo předtím nevšiml.“

Prsty jí lehce zadrnčí o porcelán.

„Přišel blíž. Cítila jsem jeho parfém. Ten drahej, co si dává na jednání. Ten, co voní jako lobby v pětihvězdičkovým hotelu. Zvedl ruku k zipu na mých zádech. Ten zvuk… byl směšně hlasitej.“

V pokoji mojí pracovny se nic nepohnulo. Ale v tom jeho pokoji tehdy určitě ano.

„Stála jsem tam. V duchu jsem si přehrávala všechny ty chvíle, kdy mi pomohl. Všechny ty ‚nemusíš mi to vracet‘. A říkala jsem si: tak tohle je ono. Tohle je ta platba. Tohle je ten převod, co neproběhne přes účet.“

Hořký úsměv přetne její tvář.

„Šaty spadly na podlahu. Zůstaly tam ležet, jak kdyby se taky bály pohnout. Já jsem stála uprostřed pokoje jen v podprsence a kalhotkách a lodičkách. V těch lodičkách, co stály víc než všechny moje hrnce dohromady.“

Oči jí na okamžik utečou ke zdi za mnou.

„Snažila jsem se vtipkovat. Něco jsem plácala o tom, že jsem jak z katalogu, kde se zapomněli zeptat modelky, jestli si to přeje. On se smál. Nechápal, že to není vtípek. Že je to SOS.“

Vidím ji tam. Jako fotografii, kterou někdo nechal vyvolat omylem.

„Obcházel mě. Pomalu. Tak pomalu, že jsem cítila každý nádech. Rukou mi přejel po ramenou. Měl teplé dlaně, to si pamatuju. A starou kůži. Takovou tu…“ hledá slovo, „…tenkou. Na kterou se pak udělají skvrny.“

Její prsty se zaryjí do ouška hrnku.

„Na jeho věk nevypadal špatně. To bych mu křivdila. Ale když se svlékl… bylo to prostě starý tělo. Stehno, kde ta kůže začíná trochu viset. Záda, která už nejsou rovná, jen naučená tvářit se tak před prezentací. Hrubá kůže tam, kde byli ti mladší vždycky tak hladcí.“

Zavře oči. Tohle už říká spíš sobě.

„Moje hlava začala vytahovat obrázky, o který jsem nikdy nestála. Ruce, co byly starší. Dech, co byl těžší. Hlas, co říkal, že nesmím nikomu nic říct. Jeho dotek na rameni, na zádech, na…“ nedořekne. „Tehdy mi bylo dvanáct. Tady mi bylo třicet dva. A moje tělo nedělalo rozdíl.“

Ticho, ve kterém hučí krev.

„On to nevěděl,“ řekne pak. „Neměl jak. Já mu to nikdy neřekla. Nikomu jsem to neřekla. Vždycky jsem to měla v sobě zakopaný jako toxickej odpad na nelegální skládce. Jenže moje podvědomí si to pamatovalo líp než já.“

Nadechne se, prudce.

„Lehla jsem si na tu postel. Byla tak měkká, že jsem měla pocit, že se do ní propadám. On si lehl vedle mě. Chtěl být něžnej, pozornej, chtěl mi dát pocit, že jsem to nejdůležitější ve vesmíru. Asi jsme měli sex. Asi byl podle ohlasů dobrej. Ale já, já u toho nebyla. Já… jsem se odpojila.“

Podívá se na mě prázdnějším pohledem.

„Mluvila jsem. Smála jsem se. Dělala jsem ksichty. Hrála jsem roli. Jako když jdete na pohovor a víte, jaké odpovědi se čekají. Moje tělo dělalo, co mělo. Moje hlava seděla v rohu toho pokoje a koukala se na nás z dálky.“

Její rty se stáhnou.

„Každý dotek byl jako připomenutí, že nejsem doma. Že nejsem v bezpečí. A že teď už nemůžu říct: promiň, já to vlastně nechci. Protože jsem mu dovolila jít až sem. Protože… byl hodný. Protože televize. Boty. Večeře. Protože malá se smála u Pata a Mata.“

Stiskne hrnek tak, až jí zbělají klouby.

„Neřekla jsem mu nic. Ani tehdy. Ani pak. Odehráli jsme si to až do konce, já si pak dala dlouhou sprchu, ve který voda nestačila. A ráno jsem se usmívala u snídaně u bufetu, jako by se nic nestalo.“

Velmi pomalu vydechne.

„On byl šťastnej,“ dodá. „Měl pocit, že se naplnilo něco, na co čekal měsíce, možná roky. Nebyl to násilník. Nebyl to predátor. Byl to chlap, co si myslel, že miluje ženskou, za kterou by dýchal. Jen… netušil, že dýchá do místnosti plné plynů, co tam nechal někdo jiný.“

Podívá se na mě. Tentokrát naprosto bděle.

„Já jsem pak zvracela pokaždý, když na mě sáhl,“ řekne tiše. „Ne před ním. Nikdy ne před ním. Vždycky až doma. V koupelně. Mezi dětskejma kelímkama a šamponem za třicet devět devadesát.“

Nejspíš by chtěla, abych jí řekla, že za to nemůže. Neřeknu to. To ona ví. Potřebuje slyšet něco jiného.

„Tak jste od něj začala odcházet,“ řeknu místo toho.

Přikývne.

„Pomalu,“ přizná. „Jak když vypínáte starý počítač. Okno po okně. Zpráva po zprávě. Dotek po doteku. Nejdřív jsem se vymlouvala na práci. Pak na malou. Pak na migrénu. Přestala jsem psát první. Přestala jsem zvedat telefon. Přestala jsem jezdit na služebky.“

Zhluboka se nadechne.

„A pokaždý, když jsem mu neodepsala, mi bylo na nic. Protože jsem věděla, že to nechápe. Že mu chybím. Že to bere jako zradu. A já… jsem neměla odvahu mu říct pravdu. Že mě v tom pokoji nezačalo děsit to, že je ženatej. Ale to, že skrze jeho ruce se mě dotýká hluboko pohřbená minulost, o které nesmím mluvit. Zakázali mi to.“

Je mezi námi ticho, ve kterém je slyšet tikot hodin ze sousedního bytu.

„Takže…“ řeknu nakonec, „vy jste od něj odešla, aniž byste mu dala možnost něco pochopit.“

Jiřina přikývne. Velmi pomalu.

„A teď chcete vědět,“ doplním, „jestli vám to někdy odpustí.“

Dívá se na mě.

V očích má všechno: vinu, vztek, smutek, hanbu, stud, úlevu, strach.

„Já… ani nevím,“ zašeptá, „jestli chci, aby mi odpustil on. Nebo… abych to někdy dokázala odpustit já sama sobě. Asi jsem mu zničila život, manželství. Pro nic.“

Natáhnu se po kartách. Ne proto, že by v nich byla budoucnost. Ale protože někdy člověk potřebuje, aby mu cizí symboly dovolily podívat se na vlastní příběh z jiného úhlu. A proto, že jsem asi já sama potřebovala získat čas, abych si srovnala, co říct té ženě s nádhernýma rukama.

„Na to se můžeme podívat,“ řeknu tiše. „Ale odpověď stejně nebude ležet ve výkladu. Bude…“ Kývnu směrem k jejím rukám. „…tam, kde jste se tenkrát neozvala.“

Jiřina si stáhne rukávy saka až přes zápěstí, jako by chtěla zakrýt všechny staré otisky. „Tak jo,“ hlesne. „Tak se na to podívejme.“

A tak mezi nás poprvé toho večera položíme něco jiného než vinu a dárky: karty, které nehodnotí. Nesoudí. Nezavalí vás pocitem viny. Jen ukazují, kde všude v tom příběhu zůstalo malé děvče, které tenkrát nikdo neochránil. A které to teď, o dvacet let později, zkusilo udělat samo. Po svém. Neohrabaně. Bolestivě. Jako zvíře zahnané do kouta. Nechce vám ublížit. Ale pokouše vás. A samo si odnese hromadu šrámů.