Jsem zrovna sama doma. Je mi tak vlastně docela fajn. Ticho bytu protíná jenom zvuk klávesnice. Trochu mi to připomíná dětství. Babičku, u které jsem vyrůstala. Měla doma psací stroj. Nevím, jestli už jsem tehdy chodila do školy. To si nepamatuju. Sedím u velkého jídelního stolu. Na židli pod zadkem mám podložíno polštáři a zběsile ukazováčky ťukám klávesu za klávesou svůj příběh. Výsledek na papíře asi k přečtení nebyl. Už tehdy jsem milovala ten zvuk datlování. Zvuk, který úder za úderem usměrňuje myšlenkový chaos v mé malé hlavičce.

Bývala jsem hodně tiché a zádumčivé dítě. Údery do těžkých kláves psacího stroje mě vždycky spolehlivě vtáhly do jiného světa. Stejný efekt měly knihy. Čím víc jsem četla, tím víc příběhů jsem uměla vymýšlet. Tím bohatší byl můj vnitřní svět. V tom světě jsem dokázala cokoliv.

Tu schopnost jsem na hodně dlouhé roky zapomněla. Zůstala jen prázdná nádoba se smutnýma očima a strachem.

Když vás ovládne strach, prohrajete sami sebe. Strach z lidí dělá slabé a zoufalé pokrytce. Pokrytce, kteří toho hodně chtějí a nejsou ochotní vůbec nic dát. Protože dávat znamená přijmout riziko, že nedostanete nic nazpět. Pokud se naučíte dávat, dostanete nazpět vždy něco nové. Nové poznání o sobě. Nové poznání o druhých kolem sebe. Naučíte se poznávat, kdo je otrokem strachu a kdo je otrokem touhy.

Protože svobodni jsme pravděpodobně opravdu jenom ve chvíli smrti. Podle mě to je mír. Okamžik, kdy vám najednou nevládne nic a nikdo. Jste jenom vy. Už jsem jednou málem umřela. Srpen 2008. Kamarád nás málem zabil v autě. Nás myslím sebe a mého tehdy sotva tříletého syna. Tehdy jsem pochopila, že se nebojím smrti. 

Smrt je pro mě jen změnou vědomí. Oproštění se od fyzična. Bojím se umírání. To jsem pochopila o pár let později. Konkrétně koncem roku 2016. Našli mi v děloze sajrajty, co tam nepatří. Ten strach z umírání mě opravdu vyděsil. Listopadový den, který jsem si odnášela svou diagnózu, bylo nebývale hezky. Slunce svítilo jakoby mi chtělo připomenout jak strašně miluju jeho hřejivé paprsky. Jak moc k životu potřebuju světlo. Jak strašně lpím na životě.

Svobodní v životě jsme do té míry, do jaké jsme ochotni převzít život do svých rukou. A nakolik naplno využíváme svou svobodu volby. Mnoho z nás po svobodě dychtí. Ze strachu jsme však svázáni a paralyzování ve svých volbách. Nerozhodujeme se proto, co chceme. Nerozhodujeme se proto, po čem tolik toužíme. Rozhodujeme se tak, abychom nemuseli snášet nepohodlí. Abychom nemuseli čelit svému strachu.

Nikdy jsem nebyla vychovávána k zodpovědnosti. Ostatně jsem nikdy nebyla příliš vychovávána. Svůj život jsem promrhávala ve snaze přežít a příliš se u toho nenadřít. Pamatuju si tu noc, kdy mi to došlo. Jak zvrácený postoj k životu mám. Jak zvrácené myšlení mám.

Vidím tu chvíli pořád stejně. V mé hlavě je to neměnná vzpomínka. Ticho nemocničního pokoje občas přehluší ruch sestřiček na chodbě poporodního oddělení a jemné odfrkování toho malého tvora, který přede mnou leží v postýlce. Dívám se na něj. Jeho tvář, jeho nos, jeho klidný obličej. Dívám se na něj a mám pocit, že se dívám na tvář kresleného ježečka s tím nahoru zašpičatělým nosíkem. Poprvé v životě pociťuji obrovskou lásku. Lásku, kterou jsem nikdy předtím necítila. „Budeme se mít dobře. Udělám všechno proto, aby ses měl se mnou dobře.“

Fakt hodně přemýšlím, kolikrát člověk potřebuje dostat pořádně přes hubu, aby se vzpamatoval. Dělala jsem spoustu věcí. Chtěla jsem, ať se máme dobře. Chtěla jsem pro nás víc. Tehdy jsem ještě nebyla připravená dávat. Nedělala jsem dost, abych překročila vlastní stín. Pořád jsem se bála, že cokoliv udělám, nebude to stačit. Přemýšlela jsem o tom, co by kdyby. Jaké by to bylo, kdybych něco dělala jinak. A světe div se, ono to nestačilo. Ty věci v mé hlavě se neděly. A obviňovat z toho celý svět taky nepomáhalo.

Střet s vlastní konečností byl prvním velkým kopancem do mé zadnice. Je fuk, jestli tomu říkáte osud, Bůh nebo věříte na marťany. Já něco viděla. Jenže místo toho, abych si po té autonehodě v roce 2008 vytáhla hlavu z vlastního zadku, našla jsem jen nový způsob, jak mít hlavu dál zaraženou hluboko ve své zadnici. Našla jsem nové viníky, kteří mohli za to, že mám na hovno chlapa, na hovno život, nemám prachy, nemám dobrou práci. Změnila jsem tehdy strašně moc věcí. Vyměnila jsem spoustu lidí. Spoustě z nich jsem tím ublížila. Ostatně jsem hodně ublížila sama sobě. Vyměnila jsem hodně blbé za míň blbé. Protože jsem pořád měla strach zvednout prdel a začít makat. Nezměnila jsem to podstatné – sebe.

I tehdy jsem z mínusu ušla obrovský kus cesty a blížila jsem se k nule. A kdybych nebyla alibistický pako, byla bych u svého cíle už dávno. Chtěla jsem vždycky dokázat spoustu věcí. Jenže ze strachu jsem spíš samu sebe přesvědčovala, proč to nejde. A pokud se něco povedlo, uměla jsem se za úspěch náležitě potrestat. Zpravidla nějakou ultimátní kravinou v podobě velmi špatného rozhodnutí. A je fuk, jestli to rozhodnutí bylo rozejít se nebo si s někým naopak začít nebo změnit práci v nejméně vhodnou dobu. Úspěch se trestá a já k trestu nepotřebovala nikdy nikoho externího.

Když se mi dařilo v práci, zastabilizovala jsem se plus minus autobus i nějak ekonomicky, pořídila jsem si chlapa, se kterým jsme jeden druhého krásně táhli emocionálně ke dnu. Roky jsem budovala nové přátelské a pracovní vztahy. Konečně mi to přinášelo do života pozitiva, radost a úspěch. Jak kdyby mi ten kat ve mně řekl: „A dost. Tohle si nezasloužíš. To je pro tebe příliš dobré.“

Toxický vztah s toxickým mužem mě od toho všeho pomalu a jistě, kousek po kousku, s chirugickou přesností odřezával. Až jsme na sebe zbyli jenom my dva a naši démoni. Démoni, kterým pokud dáte moc, žerou vás zevnitř zaživa. Kousek po kousku zamořují vaše tělo i mysl. Stejně jako to začala dělat rakovina v mém těle.

Dnes na tuhle věc koukám jako na akt uzdravení. Jako oheň, který sice ničí, ale zároveň vytváří prostor pro něco zcela nového. Čistého. Někdo by viděl spálenou zemi. Já najednou měla jasno. Stejně jako tehdy před těmi 16 lety.

Je to jako dívat se do zrcadla. Stojím tam a vidím všechno, co jsem kdy chtěla a nikdy pro to nic neudělala. Vidím v zrcadle zrůdný obraz sebe samé, kterak cupuju na cáry jeden sen za druhým. A někde vzadu za tou příšerou je ta malá holčička. Sedí u vysokého stolu. Pod zadkem polštáře a zírá na psací stroj. Když si všimne, že se na ni dívám, otočí ke mně svoje velké hnědé oči s hlubokým smutkem a němou výčitkou v podobě slzy, která jí teče po tváři. Její příběhy jí někdo vzal. Ruce svázal. Pusu zalepil. Ten někdo je ta příšera v zrcadle. Moje vlastní ustrašené a pohodlné já. Výčitka se mi vrývá hluboko do duše. „Tohle sis přece nevysnila? Tohle si jemu přece neslíbila. Takhle to být nemá. Lucie, prober se!“

Tehdy jsem začala skutečně měnit samu sebe. Začala jsem skutečně tvořit. Začala jsem skutečně žít. Začala jsem krůček po krůčku objevovat svět venku za mou vlastní oponou.

Učila jsem se radovat z úspěchu. Netrestat se za něj. Začala jsem se uzdravovat. Přestala jsem se bát dávání. Znovu jsem vytáhla ven ze tmy tu malou holku, jejíž hlava je plná fantastických příběhů. Začala jsem světu ukazovat svůj vnitřní vesmír a vlastně i samu sebe. Skutečnou samu sebe. Ne tu divnou příšeru, kterou jsem tehdy viděla v zrcadle.

Začala jsem hledat cesty, jak si splnit každou tu báječnou věc, kterou jsem ve své hlavě dokázala stvořit a nikdy o tom nikomu neřekla. Nikdy jsem nenašla odvahu jít a zkusit převést svůj vnitřní svět do toho vnějšího. Bála jsem se, že přijdu o těch pár, co mi celou věčnost věří navzdory všem kotrmelcům a koninám, které jsem sama na sobě páchala. Že se budou smát mé pošetilosti. Protože spousta mých snů a plánů jsou pošetilosti, které v tomto světě mají zanechat otisk.

Je zvláštní, kolik lidí, a někteří jsou mnohdy i cizí, mi říká, že jsem se změnila. Prý k horšímu. A že bych se měla šetřit. Mám přece rakovinu. Umírám. Měla bych zvolnit. Měla bych se podle toho chovat. Kolik lidí kolem mě najednou mluví o smrti a umírání. Možná si myslí, že bych se měla šetřit, aby má tělesná schránka umřela neopotřebovaná. Abych jako stařena v dobře padnoucí kůži mohla z posledních sil vzpomínat na sny, které zůstaly jenom sny.

Poprvé v životě se cítím naživu. Posledních 5 let mám pocit, že já jsem opravdu já. Chci ještě stihnout hromadu věcí a na nějaký umírání nemám čas. Uzdravuju se. Uzdravuju se radostí, kterou mám z lásky. Užívám si pocit, který jsem si nikdy neuměla dopřát. Být milována. Obdivována. Mám pocit, že s touhle energií dokážu cokoliv.

Zbavila jsem okovů strachu. Zbavila jsem se hranic (ne)možného. Jdu vpřed za svými sny. Chci synovi ukázat, že když se nebude bát, dokáže cokoliv. A možná u toho bude dělat chyby a rozbije si hubu. Ale když pořád půjde vpřed ke svému cíli, dojde k němu. Chci naplnit svůj slib, který jsem mu tehdy dala. Slib, že se spolu budeme mít dobře.

Chci svému úžasnému muži vrátit péči a podporu, kterou mám na cestě k těm snům tím, že postavím svět, o kterém jsem mu řekla. Chci své Hvězdě dokázat, že její víra v to lepší ve mě nebyla zbytečnou energií. Že celý ty roky byla můj Světlonoš a ukazovala mi, že má smysl jít za světlem. Chci světu ukázat, že strach, že se něco nepodaří nás nesmí nikdy zastavit. Když nás zastaví, potom skutečně umřeme. Někde hluboko uvnitř sebe. Umřou naše sny a ty malé holky a malí kluci v nás. 

Žiju. A vím, že dojdu kam chci a díky tomu budu žít i když tu jednou už nebudu. Jsem jako Fénix. Povstala jsem z vlastního popela a jsem tady. Silnější. Lepší. A budu zářit na cestě k naplnění vlastního osudu.