Z deníčku matky PROgamera: Tryout na výběr do herního i sídlištního týmu

Kámoši jak hrom, jsou Jerry a Tom. Kámoši Toumese jsou převážně online. Rozhodně to není záležitost posledních dvou covidových let. Ve vlastní hlavě nacházím vzpomínky, jak do tmy běhám s různě velkýma děckama po sídlišti. Ti starší tak nějak automaticky byli sídlištní kápové. Starší sousedovic Petr dával bacha na mě a na něj jeho starší ségra Veronika a já později dávala bacha na svý mladší bráchy. Funkční ekosystém.

Představte si dobu cca před deseti. Koukám z okna našeho paneláku na hřiště blízko parku Baarova. Můj syn je v první třídě. Vyrážíme ven. Hřiště je plné maminek s kočárky. Když už narazíte na dítě školního věku, maminka jej nutí stavět bábovičky s tím prťavým kočárkovým sourozencem.

Říkám Toumesovi, aby si po cestě do školy nebo ze školy zmapoval, kde bydlí který ze spolužáků. Je krásné babí léto. A já posílám Toumese ven na hřiště. Instrukce: „Zazvoň na zvonek kámoše a řekni rodičům, ať Hynka, Viléma, Jarmilu, Jáju i Páju pustí ven.“

Za deset minut je zpátky. Ven prý nikdo nemůže. Rodiče nemají čas nebo jsou děti v týdnu na kroužku a nejsou doma.

Oukej. V týdnu to nejde. V sobotu po obědě vyrážím na tour de paneláky pro sichr s ním. Dostávám ven dalších 5 dětí. Do tmy lítaj po parku, kopou do balónu, hrajou na schovku a vymetou všichni do jednoho spolehlivě jedinou louži široko daleko. Všichni vypadaj, že ta louže byla minimálně bahnitý rybník.

Vracím děti a od jedné maminky to mezi dveřmi za to bahno pěkně schytám. Tahle si teda hlídání dětí na hřišti nepředstavuje. Čumím na ni jak bacil do lékárny a jedovatou poznámku pro tentokrát spolknu. Přeci jen chci, aby měl můj syn kámoše.

Další sobotu opakujeme snažení. Můj předpoklad, že se přidá někdo z rodičů je chybný. Dostávám smečku a tentokrát i s instrukcemi, že příště se mají vrátit méně špinaví a pokud možno bez písku v hlavě a hovna na botě.

Sedám si na lavičku a čtu knížku. Po nějaké době se vrací celá vlčí smečka. Prý na druhé straně za lávkou nad silnicí je nová fontána. Vypadaj jak vodníci. Při vracení dětí mě úzkostlivá maminka peskuje, že nemám rozum a že jestli bude její potomek nemocnej, že si to schytám. Aha.

Nevzdávám to. I další sobotu chci svému potomkovi dopřát vlčí smečku. Jenže mi na stole leží nová zakázka a s ohledem na fakt, že tou dobou píšu na vedlejšák a v týdnu chodím do normální práce, potřebuju si k tomu sednout. Rodiče do jednoho konstatují, že oni nikam nejdou a pokud nebudu smečku hlídat, smečku jejich vlče nedoplní. Vlčáka té peskující maminky už ven nikdy nedostanu. Maminka mi do domovního kecafonu ohlašuje, že s náma teda už nikdy. Nejsem důvěryhodná. Aha.

Beru smečku do parku a rozděluju instrukce: „Každou hodinu přijdete zazvonit na náš zvonek a ohlásíte se mi. Když to splníte, dostanete zmrzku.“ Zodpovědně přišli každé dvě hodiny, protože se zabrali do hry a prostě zapomněli na čas. Doma nadšeně povykládali rodičům, že dneska je teta Lůca nehlídala, protože zvládli sami. Byli na sebe hrdí. A taky, že měli zmrzlinu, ačkoliv venku byla podle maminek děsná zima a přišli domů opět pekelně špinaví.

To bylo naposledy, co jsem venčila tuhle vlčí smečku. A tak se z Tomáše stal hráč PC her.

Protože přes týden všichni jeho spolužáci měli od rodičů nalajnovaný po škole takový program, že ty děcka od rána do večera nemají čas na obyčejný zevling. A o víkendu už nám kámoše nikdo nepůjčil. Druzí rodiče venčit nechtěli a vlastně já se v jejich očích jako oupérka neosvědčila.

Kroužky jsme vzdali v první třídě. Syn si stěžoval, že je pak unavený a že ho vlastně nic z toho nebaví. On chce hrát tanky. Nebo si zastřílet v CS:GO.

Já si tehdy uvědomila, že nechápu samu sebe. Proč nutím své dítě dělat něco, co nechce. Jenom proto, že to tak dělají všichni Jenom proto, že do mě hučí někdo z okolí, že bych neměla já sama trávit čas hraním her natož v tom podporovat Toumese.

Uvědomila jsem si, že jako rodič nemám absolutně žádný respekt k tomu, co chce moje dítě. Už hodně dlouho je moderní princip (ne)výchovy a jiných přístupů. Spojuje je myšlenka, že rodiče mají dát svým dětem svobodu v rozhodování. Ve skutečnosti pak realita vypadá, že děti mají od rodičů naljanovaný program. Minutu po minutě. A málokdy o to děti stojí. Za ty roky jsem v okolí svém i mezi kámoši Toumese slyšela děti, kteří mi svěřili, že ten tenis nebo fotbal vlastně baví tátu. Že gymnastika nebo balet strašně bolí a ona by radši četla knížku nebo koukala na pohádky.

Pamatuju si chlapečka ve svém okolí, který ke mě strašně rád chodil, protože jsme si povídali o zvířátkách v encyklopedii. Chtěl být vědcem. Jeho tatínkovi to přišlo málo chlapácký a tak toho geniálního a těžce introvertního klučinu nutil chodit na fotbal. Šikanovali ho tam. Protože byl nemehlo, nešlo mu to a trenér a tatínek byli dost kámoši na to, aby z něj to srabactví vymýtili. Uvědomila jsem si, že my rodiče touhle svrchovanou ignorací potřeb našich dětí ubližujeme jejich osobnostem. Tohle svýmu dítěti dělat nebudu. Já ho chci podporovat. Pokud to znamená, že bude střílet obludy na PC, bude mít mou podporu.

Toumes nechodil na kroužek angličtiny. Díky hraní her mluví anglicky a nebojí se mluvit. Nemá problém se v od 6. třídy dívat na seriály a filmy v původním znění a pouští si jedině anglické titulky. Ne české jako já. Anglické. V tom je vlastně lepší jak já.

Tomáš nikdy nechodil na keramiku nebo výtvarku. Pokud mohu soudit dle různých graffiti na sešitech i na legálních zdech, malovat se naučil. Jen to nejsou poníci autíčka.

Tomáš si dneska s klukama zajde na laser game i na halu na fotbal nebo jezdí na skejtu.

De facto jediné, co mu dnes chybí třeba proti dětem, které od útlého věku sportují a závodí, nemá dobrou disciplínu. Když jeho denní režim srovnám s jeho kamarády a jinými hráči českého e-sportu, jeho aktuální režim a disciplínu má jen málo z nich. Pokud chce dosáhnout úspěchu ve vyšší než české soutěži, musí už teď trénovat jako profi hráč. To je to, co pochopili naši nejúspěšnější čeští hráči a trenéři, a podle všeho to chápou majitelé a CEO´s českých předních týmů, kteří mi věnovali svůj čas na pokec a pomalu mi pomáhají chápat, co Tomáše všechno čeká.

Myslím, že jsou chvíle, kdy mě syn proklíná. A to, co teď v rámci tréninku disciplíny bolí, snad jednou ocení jako jednu z těch věcí, která mu na jeho cestě na vrchol pomohla. A snad z toho zbude víc, než matka, která je půlce gamingového světa pro smích a občas asi i pro zlost.

V čem mu nepomůžu, je zorientovat se v komunitě. Když se dnes dívám na českou ligu, vnímám, jak nepřátelské prostředí si ve své komunitě hráči vybudovali. O tom jsem psala minule.

Gaming je v mnoha ohledech hra osamělých. Obrovský věkový rozptyl hráčů, různé sociální zázemí hráčů a naprosto rozdílné zkušenosti i vzdělání a inteligence. Můj druhý článek z deníčku vyvolal na LinkedIn lehce vášnivější diskuzi.

Publicista Jan Hrušovský zmiňuje v komentáři: „Věřím vám i dalším rodičům, kteří hry neberou jako zlo, že jim tu bude nějaká akademie a edukace mladíků chybět a že takový projekty začnou vznikat. Jen to chce čas, protože naše e-sport scéna je malá a schopných a zapálených lidí je pouze několik. Nic nebude hned a okamžitě.

V tomhle je tu fakt obrovský prostor pro nový subjekty, jen by to chtělo, aby se někteří partneři a investoři nechytali nablejskanýho LEC nebo Worlds, ale upnuli se i k tomu, že chtějí rozvíjet mladé hráče a investovat do nich, aby tu nebyl jen jeden Humanoid nebo Carzzy, ale abychom postavili celou pětku a mohli ji přát úspěch.“

Sbírám aktuálně informace ze zahraničí. Protože i komentář Ondřeje Šilhavého, který se stará o byznys v rámci gamingové scény naznačuje, že rozdíl mezi ČR a světem je obrovský: „Vidím to z obou stran, mladší brácha se taky snaží prorazit na té amatérské scéně, já zas pracuji na tom druhém konci s LEC a LCS, kde už ta profesionalita je. A je pravda, že ta mezera mezi jedním a druhým koncem je fakt veliká…“

Byla jsem se podívat na tryout. To je doslova výběrové řízení, zkušební série zápasů ve stylu „všichni proti všem“ v případě, že tým hledá hráče. Je to tak trochu i komunitní sraz. Akce, kde najednou neplatí, kdo z jakého je zrovna týmu a s kým je kamarád. Každý účastník se naráz ocitá v situaci, kdy musí v rámci hry spolupracovat s hráči, kteří jsou obvykle na straně nepřítele. Nejsou sehraní. Dost často nejsou kámoši. Možná právě naopak. Tryout se odehrával v rámci jiné hry než je League of Legends.

Zážitek je to překvapující. Nejsilnější uvědomění si reality hráčů dávno dospělých je fakt, že k psychicky náročnému hraní, dost často dělají brutálně náročnou práci. Ať časově, fyzicky nebo mentálně. vyjde to na stejno. Každý máme to svoje. Jestli jsem správně pochopila jednoho hráče, omlouval se, že došel pozdě na zápasy, protože se zdržel na operaci. Nikoliv jako pacient.

Druhé pochopení přišlo ve chvíli, kdy jsem se ptala na věkové složení těch lidí. Došla mi jedna zajímavá věc. Já sama jsem v roli „šéfa“ krátce a učím se to. Ze specialisty jsem musela přepnout na „manažera“. Trenér v gamingu je na tom v drtivé většině případů české scény podobně. S tím rozdílem, že v rámci běžného pracovního světa se manažery stáváme ve chvílích, kdy máme letitou praxi a často i tak saháme po dovzdělání se v nějakém teamleaderovském minimu. Zpravidla nám to dnes zaplatí zaměstnavatelé nebo si už jen umíme spočítat, že se nám taková investice bohatě vrátí. Platíme za kouče, mentory, knihy a miniMBA kurzy nebo za další vysoké školy. Jen my už k tomu všemu vyděláváme.

Mladí trenéři v gamingu takové možnosti nemají. Hráči jsou buď SŠ nebo VŠ studenti. Jen hrstka z nich už vydělává. Rodiče v ČR nejsou zvyklí své děti v gamingu podporovat mentálně, natož finančně. Starší hráči mají závazky a de facto si placeného trenéra nemohou dovolit.

Nabízí se, že do gamingu teče hromada peněz od sponzorů. Nevidím do toho. Jsem ovšem obchodník a umím si domyslet, že sponzoři nedělají dobročinnost a chtějí své peníze v nějaké formě zpátky. A investice do nových talentů a jejich rozvoje je v čase finančně hodně drahá sranda.

A tak koukám na ten tryout, poslouchám příběhy lidí, kteří jsou docela milí a sdílní a uvědomuji si, že syna čeká hodně náročná cesta a mě to bude stát asi docela balík. A že budu muset být strašně urputná a otravná #pařmamka. Doma i v komunitě kolem gamingu.

Tak snad díky všem, kdo jste synovi i mě zatím věnovali čas. I když občas nevycházím z údivu. Baví mě být v tom s vámi.

Jeden můj kamarád kdysi říkal, že když nemáš nervy na to, abys vyhrál, nevyhraješ. Bez podpory rodičů nebo v případě dospělých hráčů, bez podpory partnerů a partnerek, to budou mít hráči těžší, než to mají.

---

try out

zkušební vyřazovací zápasy, jejichž cílem je nejčastěji složit nebo doplnit herní tým

try hard

hrát hru s maximálním soustředěním na kvalitu vlastního výkonu.

buff

dočasná změna statistik herní postavy, zpravidla v pozitivním slova smyslu, tedy jedná se o dočasné posílení herní postavičky, která je řečí #pařmamky prostě silnější a lepší než byla

#luckycitron