Z deníčku matky PROgamera: Komunikační socky na sockách

V dnešním deníčku vás vezmu vás na výlet mezi hráče, trenéry i manažery našich tuzemských týmů. Dlouho jsem přemýšlela, jak toto téma zvednout a zůstat objektivní. Protože se mě to samozřejmě týká, když mi tam hraje dítě. Byla bych naivní matkou, kdybych tvrdila, že můj syn vždycky se všemi komunikuje, jak bych si jako matka i jako marketér přála.

Svět e-sportu je předně komunita lidí, kteří se více či méně dobře znají osobně nebo se takřka dennodenně potkávají v online světě. Ve světě sociálních sítí. Potkávají se na Twitteru, potkávají se na chatu při vysílání zápasů na Twitch TV a potkávají se v různých komunikacích na Discordu.

Budování komunity ve vysoce konkurenčním prostředí je náročná disciplína v mnoha oborech. Komunity mívají několik silně aktivních členů. Pokud prostředí neznáte, snadno si naběhnete na vidle. Co se může jevit jako nezávadná konverzace a lehké špičkování, je nakonec projev zlostné a závistivé komunikace. Chvíle, kdy máte pocit, že někdo fandí tomu či onomu týmu, je vlastně jen ironií a karikaturou fandění papírově slabšímu celku nebo hejt vůči týmu silnějšímu. Dokonce jsem viděla i komunikaci, kdy se spoluhráči jednoho týmu baví tak, že nevíte, jestli to je jakože vtip a nebo se jedná o regulérní ponižování spoluhráče. Ať už kvůli vzhledu, průběhu hry nebo kvůli herním znalostem a dovednostem. Až když se zeptáte ostatních soukromě, dostanete vysvětlení: „To neřeš Lůco, on je toxic, o něm se to ví.“ Aha. Mně nepřijde v pořádku brát jako komunikační standard veřejné urážení soupeře, ba dokonce spoluhráče. Nerozumím tomu, že to pánové berou jako standard. Že se s tím smířili. A že jim jejich organizace toto trpí.

Hráči tomu říkají blaming, my markeťáci hejting a každý normální člověk může rázem získat pocit, že se ocitl uprostřed diskuse pod články na novinky.cz.

Vlastně mnohdy přemýšlím nad tím, jak bych jako majitelka společnosti reagovala na situaci, kdy by se moji kolegové veřejně na sociální síti hádali o tom, kdo co zkazil, kdo je lepší nebo horší, kdyby se naváželi do členů týmu našich konkurentů. No jen si představte tu absurdní situaci: Tak třeba vývojář dodavatele SW napíše na Twitter, že IT support technik technik u zákazníka je úplný debil, protože nerozumí rozdílu mezi Javou a PHP. A ten mu to vrátí a napíše mu, že on je ještě větší debil, protože jeho SW má bezpečnostní díry v API. To je tak na vyhazov. A vy koukáte na zápas a hráč týmu AB píše trenérovi týmu XY, že je debil, protože jeho tým prohrává nebo si zvolil špatnou taktiku. Veřejně. Nebo Hráč DB píše svému týmovému parťákovi, že vypadá jako kretén a je mu špatně, když se na něj musí koukat. Je to sranda? Jak to má poznat netušící divák? Jako marketér si říkám, zda to nepoškozuje značku? Nebo to nikdo neřeší a všem je to fuk? Nevím. Pátrala jsem.

V posledních týdnech, seč mi čas dovolil, jsem sledovala komunikaci hráčů i jiných her než naše domácí scéna v League of Legends. Není pro mě překvapením, že situace je dost podobná napříč celým gaming světem.

Tady někde se láme svět profíků a těch, co by si možná přáli jimi být, jen si ještě neuvědomují, že k profesionalitě patří i profesionální přístup k sebeprezentaci a komunikaci s okolním světem. Osobně ověřené to nemám, leč lidé z českého scény mi potvrzují, že ve světě je toxicita až nenávistná komunikace stejný problém jako v našich tuzemských herních soutěžích.

Nemusím ostatně chodit daleko. Ono to nadávání a bouchání do stolu občas slyším i od svého dospělého muže, který se zrovna vztekne u FIFY. A nebudu lhát: hra TFT: Teamfight Tactics existuje pravděpodobně jako skrytý psychologický test na odolnost vůči stresu. Jinak si takovou míru beznaděje a frustrace, kterou cítím, když to hraju, neumím vysvětlit. 🤣 Riot prostě testuje psychickou odolnost hráčů a moje pokusy naučit se hrát alespoň Wild Rift, protože League of Legends je pekelně těžká hra, končí chutí mrštit mobil proti zdi.

Rozdíl je v tom, že nikdo z nás o svých herních neúspěších nepíše na Twitter a rozhodně nepíše ani v chatu svým soupeřům ve hře hnusné věci. A pokud to někdy někdo píše nám, ignorujeme to.

Komunikace na Twitch TV, na Twitteru i na Discordích skupinách připomíná trochu vesnickou hospodu. Po zápase okresního přeboru se sejdou hráči i fanoušci a rozebírají zápas. Zatímco gólman Jarouš přesně ví, jak debilně útočník Pepa zpracoval přihrávku, tak fanoušek Tonda přesně ví, jak měli na prd taktiku od trenéra. Protože kdyby to trénoval Tonda, rozhodně by to FC Horní Kotěhůlky vyhrály.

Musela jsem promluvit do duše vlastnímu synovi, když se mi mezi řečí přiznal k podobně zbytečné diskuzi mezi ním a jiným člověkem z gamingu. Dostal rodičovské i mediální školení na téma „takhle s druhýma jednat nebudeš, nebo zapomenu, že je ti 16 a nasekám ti jak malému faganovi“. Trvalo pár dní, než se mu rozleželo v hlavě, že některé věci jsou opravdu zbytečné.

Ego zradí nejednoho dospěláka. Nemusíme chodit daleko, stačí projít diskuze na LinkedIn a jiných kanálech. Sama mám dobře v paměti situace, kdy jsem si zpětně nadávala, jaká jsme husa, že jsem neodolala svrbění prstů a do klávesnice jsem namlátila nějakou ostudnou zhůvěřilost. Ego je prostě prevít a radí nám špatně.

Když jsem mluvila s pár manažery a trenéry českých týmů, sami uznávají, že toxicita, přehnaná rivalita a příliš přebujelé ego, jsou skutečným problémem mnoha jejich svěřenců. A tak můžete vidět mnoho mladých talentů, které obdivujete do té doby, dokud něco nenapíšou nebo neřeknou. Rychle pochopíte, jak moc jim chybí respekt k druhým lidem, respekt k soupeři, trocha pokory a jak moc by v tomto ohledu e-sport potřeboval pomoc. To nemluvím o elementárním přístupu k sobě samému. Protože když si jedním výstupem naštvu polovinu svého profesního okolí, jen těžko se mi bude hledat další angažmá.

Přemýšlím, kde je příčina stavu věcí. Proč si sami hráči, trenéři a v některých případech i manažeři ten svět, kterého chtějí být součástí, sami otravují negativitou a zlostí vůči druhým. Proč tu rivalitu neobrátí do energie věnované výhře.

Poslední týdny mi to trochu dochází. Protože oni ti kluci dost často netuší, co to znamená být profík. Gamingoví i sportovní trenéři se shodli na jedné věci: úspěch nespočívá v talentu. Sama to vím. Talent je super, pokud se na něm pracuje.

Talent bez disciplíny a dřiny je ničím. V historii najdeme spousty neuvěřitelných talentů ve světě sportu, kteří prohráli s lidmi, kteří takový talent nemají. Nemají mnohdy skvělou techniku. Nemají mnohdy tolik natrénováno. Talenty zradí jejich vlastní hlava a disciplína. Motivace. Protože prohrají sami se sebou. A ti disciplinovaní s menším talentem je překonají.

Podobné zážitky prožíváme doma. Toumesovi někdo řekl, že má talent. A snad i má. Neřekl mu to jen jeden člověk. Dostal se poprvé v životě do profi týmu. Zažil první herní sezónu. A na vlastní kůži si vyzkoušel, jak moc talent nestačí. Ochutnal první prohry. Zažil si i výhry. Zažil tlak od spoluhráčů i soupeřů. Ve hře i na sítích. Sám stojí na křižovatce. Protože pokud nezvítězí nad vlastním strachem, pohodlností a pocitem, že talent stačí, prohraje. Neznám osobně naše nejlepší české hráče, kteří se dostali do světa. Měla jsem možnost popovídat si s majiteli týmů i s trenéry, kteří se shodují: ti kluci se do světa dostali, protože to měli srovnané v hlavě. Věděli, že jejich talent musí doplnit tvrdá dřina, disciplína a srovnaná hlava. A dobré vztahy v komunitě. Protože nikdy nevíš, čí klíč mu jednou může otevřít dveře. Talent je super základ. Profíka dělá až trénink, vyzrálost a disciplína. Schopnost ustát tlak a schopnost být profíkem „na hřišti i mimo něj“. V gamingu to nebude jiné. Jen někteří e-sporťáci by k tréninku hernímu, mentálnímu a fyzickému potřebovali i trénink komunikace. Mimochodem: kdyby měl kdokoliv zájem, jsem k dispozici. Pro jednotlivce i celé týmy.

V tomto ohledu mě příjemně překvapil třeba try-out, kterého jsem se mohla zúčastnit v rámci hry Wild Rift. To je de facto výběrové řízení do týmu. Jak to vidím pohledem zvenčí, těch urejpanejch, ukňouranejch a vyloženě zlejch tam bylo méně. Doslova pár. Na druhou stranu jsem viděla tu neúctu k času organizátorů. Stanovíte čas akce a přijde vám část lidí pozdě, druhá část vůbec a ten zbytek kňučí, že to či ono.

Konkrétně mi utkvěl v hlavě rozdíl, kdy na try-out přišel pozdě mladík, co se zdržel na sále. Pochopila jsem, že je to lékař a byl přítomen operaci. Proti tomu tam kňučel nějaký mlaďoch kvůli úplné blbině. Ani si nepamatuju, co že měl být ten jeho nepřekonatelný problém, kvůli kterému přišel pozdě. V klasickém League of Legends nebo v CS:GO, kam jsem se inkognito infiltrovala, je ten poměr bohužel obrácený. A je to fakt smutný pohled, když ve hře vidíte fakt skvělého hráče a z jeho standardní komunikace se vám zvedne žaludek.

Osobně v Lolku fandím několika týmům. A jsem ráda, že mě dokonce nechávají nakouknout pod pokličku toho, jak se takový tým vlastně dělá, vede a spravuje. Největší díky patří sympaťákům z Inside Games (ING), jmenovitě Vojtovi Klapuchovi. Mám spoustu cenných informací o zákulisí tuzemské ligy a mnohem větší vhled do fungování celého mechanismu. A jeho týmovým borcům „áčka“ i „akademky“ patří vděk, protože někteří mě vzali jako „holku, se kterou se normálně baví“. Líbí se mi academy tým trenéra Richarda “Micro” Mencla týmu Inaequalis. Tým je složený z herně i věkem zkušených hráčů. A když už se občas někde veřejně mihne jejich komunikace, člověk nemá pocit, že zrovna vylezli ze zaplivaného ostravského lokálu. Můj Toumes a jeho parťáci z eKOvy teamu z jarní sezony vypadli. Většinu času hráli bez trenéra a i když je část týmu složená ze zkušenějších hráčů, nestačilo to, aby se sehráli, sladili formu i komunikaci. Chybělo jim kontinuálně dobré taktické vedení na týmové i individuální úrovni. Aspoň tak to vidím já z pozice mámy. Srovnávat jejich výsledek se zavedenými týmy, které i v rámci druhé ligy mají obří podporu své organizace a tomu odpovídající zázemí, to je nesmysl.

O to úsměvnější je i pro laika jako jsem já, když se někdo z hráčů některého z profi týmů povyšuje a otírá o své soupeře. O to víc si musíte hlídat profi tvář, abyste tomu člověku v záchvatu rodičovského ega nenapsali nějakou hloupou jedovatost. Protože napsat „blbečku, ty s týmem a podporou co máš, hniješ v druhé lize“ by bylo tááák snadné a ulevující. Funguje to bohužel i naopak, protože i slabší se umí opřít do těch lepších.

Když dnes o gamingu vím zase o něco víc, dochází mi, že mentální nastavení a nezvládnutá komunikace je velmi často prvotní příčinou špatných herních výsledků týmu. Nestabilní výkony a časté výkyvy ve výsledcích. Ostatně, podívejme se do svých firemních týmů. Podobnost není náhodná. Pokud nefunguje komunikace a hlavy lidí, nespasí firmu ani ultimátní génius.

Tady je to další oblast, kde může pomoci rodič. I kdyby se vaše dítě nestalo super truper skvělým a světově úspěšným hráčem jakékoliv hry, měli byste svého mladého hráče podpořit. Protože pokud jeho talent podpoříte tak, že bude pracovat s mentálním koučem nebo psychologem, naučí se dobře pracovat s tlakem, stresem a naučí se vítězit i prohrávat. Obojí je důležité pro gaming i pro život. Pokud k tomu přidáte komunikační minimum a základy PR, bude vaše dítě připravené v životě uspět lépe než ostatní. Ať už bude v dospělém životě dělat gaming kouče nebo třeba daňového poradce.

PS: Mladý talent s dobře zvládnutou mentální průpravou bude mít jednou ve světě gamingu váhu. Český e-sport ještě tak daleko není. Přesto matadoři gaming světa jako třeba Tomáš Klečka a další majitelé herních organizací uvažují o programech pro výchovu mladých talentů již od věku cca 10 až 12 let.

Nepřipravte své děti o možnost dělat v životě, o čem si mnozí z nás na prahu čtyřicítky píšou statusy na LinkedIn: Chci dělat práci, která mě baví. A svět profesionálního gamingu poroste stále více. #pařmamka