Z deníčku matky PROgamera: Hlavně aby tě máma negengnula

Už zase sedí u počítače. Neučí se. Hrbí si záda. Bude celej pokřivenej. Fyzicky i mentálně. A jestli nebude pořádně makat ve škole, seberu mu kabel od počítače a vrátím mu ho nejdřív na konci školního roku. Standardní reakce každého běžného rodiče v mém okolí.

Tohle udělat já doma, syn mě prokleje do desátého kolene, protože bych mu typickým trestem nakrknutého rodiče zničila kariéru a připravila ho o peníze. Můj syn hraje počítačovou hru a chce se tím živit. Jsem matkou profesionálního hráče.

„Mami, potahal jsem hru,“ koulí na mě oči můj tehdy asi 14 letý syn. „Hitnul jsem Diamond,“ pokračuje dál. Zkušeně pokyvuju hlavou a zkušeně předstírám, že přesně vím, co mi říká. Nežere mi to.

„Mami, to je rank. Úroveň. Tam už se dostávají jen ti nejlepší,“ vysvětluje mi zapáleně. A věřte, že když u svého silně introvertního potomka pozorujete viditelně projevené emoce, teprve vám dochází, že se asi vážně jedná o nějaký zásadní zlom.

Je srpen 2020 a na mě vyskočí článek: Esuba otevírá e-sport univerzitu. Pecka! Syn má v říjnu narozeniny a přesně vím, co dostane! Obratem kupuji tréninkové lekce. Tomáš „Nightshare“ Kněžínek je tou dobou jeden z nejznámějších trenérů. Modla mladých hráčů. Modla kluků jako je ten můj doma. Hraje totiž hru League of Legends (zkratka LoL). Kdo se někdy kolem hraní her jenom trochu nachomejtl, určitě o „Lolku“ slyšel. Podobně jako o War of Warfcraft, Travianu, Divokých kmenech a hromadě dalších her, které tu s námi jsou 15 a více let.

Můj syn má proti svým vrstevníkům asi štěstí. Já sama jsem na hraní PC her vyrostla. To se musíme vrátit hluboko zpět do minulosti. Někdy po roce 2000 (možná 2002, už si to nepamatuju přesně) v Brně otevírají první internetové kavárny. Já měla svou oblíbenou na Pekařské. Přesně naproti nemocnici u sv. Anny. Malá kavárnička, asi 5 počítačů a zvuk vytáčeného spojení mi dělal společnost velmi často. A tato zábava mě stála velkou část peněz, které jsem si vydělala na brigádách.

Psala jsem články pro internetový magazín, který už dnes ani neexistuje. Vedla jsem jednu z jeho redakcí. A hrála jsem online strategickou hru Travian. Do života mi to dalo hodně. Organizovala jsem celorepublikové herní srazy. Jako administrátor herního fóra jsem ověřovala totožnost hráčů a členů diskuzního fóra, kteří chtěli mít u svého profilu odznáček „ověřený uživatel“. Vedla jsem herní týmy, které měli v součtu běžně až 100 členů. Musela jsem koordinovat jejich počínání. Tedy musela jsem naplánovat minutu po minutě plán útoků na konkurenční týmy. Musela jsem zkoordinovat a uřídit tým 80 lidí různého věku, vzdělání a postavení. Bylo mi 18 a učila jsem se díky hernímu světu spoustu věcí. Učila jsem se věci, které jsem později dokázala zúročit ve své práci.

Proto vím, že hraní PC nemusí být nutně bezbřehé plýtvání časem, které nepřináší nic pozitivního. A proto, navzdory mínění mého okolí, jsem svého syna nikdy nebrzdila v jeho vlastním čase u PC. Maximálně jsem koordinovala, aby měl rovnováhu mezi školou, povinnostmi a aby si hrál nejen ve virtuálním světě. Aby si hrál i v tom skutečném. Aby si čutal s balonem venku s klukama.

Ten trénink s Tomášem Kněžínkem dost změnil. Můj syn mi totiž tvrdil, že ve svém věku se dostal na úroveň, kde kluci jeho věku nejsou. A byl přesvědčený, že se hraním bude živit. Když koncem roku 2020 dokončil trénink, který dostal k narozeninám, napsala jsem Tomášovi Kněžínkovi a zeptala se ho, jestli u něj skutečně vidí nějaký potenciál směrem k profesionálnímu hraní. A žel Bohu, ten mladík mi vnutil myšlenku, že talent by tam asi byl. Ať trénuje dál a když se do půl roku dostane na další úroveň, má smysl ho v tom skutečně podporovat.

Můj Tomáš se na další úroveň skutečně dostal. Dostal se tam za polovinu doby, než jakou mohl. A já poprvé v životě u svého syna viděla zápal, nadšení, ambice a realizaci. Stanovil si cíl a dostal se k němu. Bylo mu tehdy něco málo přes 14 roků.

Tehdy jsem začala hledat informace. Kladla jsem si spoustu otázek a nedostávala odpovědi. Když své dítě dáte na fotbal, hokej nebo tenis, najdete spoustu informací. Dokonce najdete reference na týmy i jejich trenéry. Máte z čeho vybírat. Můžete se na základě aspoň trochu relevantních informací rozhodnout, kdo se bude z pozice trenérské autority podílet na výchově a rozvoji vašeho dítěte.

E-sport je mladý. V Česku zatím nemá silnou tradici. A informace nejsou. A pokud jsou, nebudete jim rozumět. Jsem hráč a nerozumím světu profesionálních hráčů. Tehdy jsem našla druhou organizaci, která nabízela trénink s profi hráči. V červenci 2021 můj Tomáš trénuje s profi hráčem Radimem „Zizou“ Zaoralem a později a Adamem „Random“ Greplem. Oba v té době působili pod Esport Akademií týmu Repre Gold. Oba trenéři dávají synovi zpětnou vazbu a posouvají ho o mílové kroky dopředu. Tomáš se poprvé dostává do poloprofi světa. Je listopad 2021 a poprvé v životě hraje neoficiální 3. ligu pod hlavičkou herní organizace, která má své herní týmy ve vyšších ligách.

Dnes jsme dál. Syn má trenéra. Má harmonogram dne. Škola. Domácí povinnosti a učení. Čas u PC. Cvičení. Tréninky. A svůj první tým. Poprvé zažívá právě probíhající zápasy v 2. Hitpoint lize. Oficiální soutěž, která má licenci k pořádání turnajů přímo od společnosti RIOT Games, která League of Legends vlastní. Je organizátorem nejprestižnější evropské soutěže League of Legends European Championship (LEC) a světově nejprestižnější soutěže League of Legends World Championship (zkráceně Worlds). To je synova meta. Jeho vysněný cíl. A věřte, že v těchto soutěžích, podobně jako třeba v německé, francouzské nebo anglické oficiální lize, už jde o velmi zajímavé peníze i pro hráče. U nás v Česku si první 4 týmy v žebříčku rozdělí 10.000 EUR.

Takto jsem se stala matkou PROgamera. Stala jsem matkou, která svoje dítě podporuje v hraní hry. Drtivá většina mého okolí pro to nemá pochopení. Protože drtivá většina lidí nemá absolutně žádné ponětí, co může mladým lidem e-sport dát. A co jim může vzít. Drtivá většina vidí promarněný čas a neumí si představit žádnou příležitost.

Hraní her na profesionální úrovni může být pro někoho „práce“ stejně jako pro jiného to je povolání zedníka, ekonoma, právníka nebo třeba majitele firmy. Úspěch mají jen ti, kteří na sobě pracují. V dalších dílech vám přiblížím, co to obnáší a přidám pár veselých historek. Protože jsem také matka, kterou mému synovi ostatní hráči závidí. 😂

‍

PS: Náš nový trenér říká synovi: „Hlavně musíš být za dobře s rodičema. Aby tě negengnuli.“ To je v herním slangu překvapující přepadení. Takže je to přesně ten stav, kdy rozlícený rodič vrazí do pokoje nic netušícího dítěte a takový rozlícený rodič začne po dítěti nátlakově vymáhat nějaké plnění. 😁