• Lucie Zitterbartová

Tři opičky - nevidím, neslyším, nemluvím

Nadšení. Vzrušení. Obrovská energie. Dobrodružství. To vše vystihuje začátky každého vztahu. Nový protějšek. Nový projekt. Nové auto. Nové lodičky. Je fuk, jestli se jedná o živou nebo neživou věc. Když před sebou máme vizi něčeho nového a velká očekávání, najedeme na vlnu dopaminu a endorfinu. Začne kolotoč těšení se. Námluv. Objevování. Svádění. Poznávání.


O umění námluv píší básníci sonety. Skladatelé tvoří hudbu. Velcí spisovatelé svá nejlepší díla. Kamarádka vám dokáže se zápalem hodinu povídat o svých nových šatech. Popíše vám do nejmenšího detailu každý pocit, který měla, když si nové šaty poprvé vyzkoušela. Když se v nich viděla v zrcadle. Manžel vám bude hodiny nadšeně vykládat o skvělém zážitku, který si odnesl při jízdě Teslou nebo třeba Veyronem.


Na internetu najdete návody na šťastné vztahy. Každá seznamka vám dá 100 + 1 tip, jak se seznámit. Jak svádět. A všechno tohle způsobí, že si nasadíte růžové brýle a svět je tak nějak fajn.


Na začátku vztahů se z nás všech stávají ty pověstné opičky. Chyby toho druhého nejsme schopni vidět nebo je přehlížíme. Mluvíme spolu jen o hezkých věcech, Plánujeme zářnou budoucnost. A problémy se nám zdají malé nebo máme pocit, že se nás netýkají. A když nám náhodou někdo z našeho okolí řekne: "Héééj, prober se. Tohle nebude fungovat. Je to špatně." Nechceme to slyšet. Mozek zaplavený hormony štěstí je umlčen. Logika spí. A my si frčíme na pozitivní vlně těch nejrůžovějších zítřků.

Drogy na každého z nás působí různou intenzitou a různě dlouho. Takže dřív nebo později jeden v tom páru vystřízliví. Začne poslouchat. Začne se ptát. A začne sledovat signály. Najednou zase slyšíme, mluvíme a vidíme.


Když začnete procitat ze svého opojného růžového snu, přichází na řadu rozčarování. Realita. Která občas nemusím být vůbec tak pěkným místem, jak jsme ho viděli skrze růžové brýle.

Nový partner vás rozčiluje, projekt vlastně nevydělává a spíš z vás sosá energii a nové lodičky tlačí a máte z nich akorát tak puchýře.


A pokud se ukáže, že realita je opravdu na hony vzdálená tomu, co jste viděli skrze své růžové brýle na dopaminovém tripu, musí přijít nevyhnutelné. Konec. Rozchod.


V ideálním světě moudrých lidí je to snadné. Lidé si řeknou, že už si nemají co dát. Že to nefunguje. Že je to špatně. A než aby to dál jeden druhému kazili a znepříjemňovali, jdou raději od sebe. Jenže hormony jsou prevít. Dopamin a endorfin nás v začátcích sjede tak moc, že i měsíce žijeme s růžovými brýlemi na očích. Ale jakmile tyhle hormony a jejich účinek zmizí, nastoupí jiní kámoši.


Adrenalin vás dostane do bojové nálady. Všechno je špatně, Najednou se realita zahalí šedým hávem a vy se zase stáváte třemi opičkami. Nevidíte realitu. Všechno je nějak horší. Ošklivější. Beznadějné. Najednou už to nejsou krásné boty, ale pitomé škrpály. Najednou už to není sexy týpek s roztomilými ďolíčky ve tvářích, ale sobecký sebestředný šmejd, který vás celou dobu určitě jenom obelhával. Najednou to není projekt snů, který z vás udělá milionáře. Ale černá díra na peníze, čas a energii. A to poslední, co chcete slyšet: "Vykašli se na to, nestojí to za to."


A potom, když už ten jeden nemůže, udělá ten krok vpřed. Mnohdy je to ostrý radikální řez. "Končím." Dynamika vztahů ale dost často způsobí jednu takovou časoslednou anomálii. Zatímco vy, už poznáváte realitu, ten druhý má pořád růžové brýle. A pořád jako opičky nechce slyšet a vidět, že realita je jiná. Takže pokud vy říkáte: "Hééj, je to špatně." Druhá strana pod vlivem růžových brýlí nic neslyší. Nic nevidí. A ve chvíli, kdy se pro vás realita zahalí do šedého hávu negativity, tak druhá strana je buď ještě pod vlivem růžové nebo teprve dostává nálož rozčarování z reality, kterou vidí. Prostě už si jedete každý na jiném tripu.


Takže ve chvíli, kdy řeknete: "Končím!" je to pro druhou stranu šok. A zatímco u vás adrenalin odeznívá, druhá strana se dostává do varu. Nastartují se bolestné emoce. Výčitky. Obviňování. A pocit zrady. Protože zatímco vy jste dál, nechali jste druhou stranu v tom zašedlém světě, který nedává smysl. A vám nezbývá, než dát čas tomu, až odezní i tenhle chemický koktejl. Až nastane ten čas, kdy jdete každý dál svou cestou. Až nastane ten čas, kdy si dokážete říct v klidu: "Ahoj, jak se máš", když se náhodou zase potkáte.


A já si sama pro sebe kladu otázku, jestli to jde udělat nějak tak, aby člověk nebyl opičkami, co neslyší, nevidí a nemluví.


#luckycitron


P.S. Někdy něco pokazíte. Blbě vyhodnotíte. Nebo nad tím prostě nepřemýšlíte objektivně. Vynášíte soudy a přitom nemáte informace, které byste mít měli. A vůbec nevidíte, kolik škody tím napácháte. Je fajn si to uvědomit i po hodně dlouhé době. A je nesmírně osvobozující pocit přijít a říct: "Promiň, to ode mě nebylo správné." Zkuste to někdy. Je to fajn.

111 zobrazení0 komentář

Praha

IČ: 74515241

Nejsem plátce DPH.

+420 608 911 354   |    lucie@luckycitron.cz

  • Lucie Zitterbartová
  • Lucie Zitterbartová
  • Lucie Zitterbartová
  • Lucie Zitterbartová

Píšu blog. Pro radost sobě i vám.

Slova jsou nejúčinnějším nástrojem na světě. Jediné slovo dokáže změnit celý svět. Stačí použít to správné.

© 2020 texty a desing vytvořila Lucie Zitterbartová.

Poděkování za pomoc: Radimovi, že se tu můžu chlubit jeho podcastem. Martinovi, že mi dá vždycky dobrou zpětnou vazbu, i když mě to občas rozčiluje. Terezce za korektury a druhé Terezce za neutuchající mentální podporu. Mému Michalovi, že poslouchal to špačkování při tvorbě a klapání klávesnice v půl čtvrté ráno.