Přemýšlíte někdy o smrti?

Lidé o smrti neradi mluví. Neradi na ni myslí. A když jsou konfrontovaní se smrtí blízkého, mimo truchlení nad tou osobou, truchlí často sami nad sebou. Možná si to ani neuvědomujete, ale smrt v nás budí největší pocity sobeckosti. Se smrtí v okolí si najednou mnohem palčivěji uvědomíme, že náš čas na světě má datum spotřeby.

Lidé o smrti přemýšlí zpravidla jenom, když umře někdo v jejich okolí, nebo chtějí umřít oni sami. Smrt je totiž poslední záchvat sobeckosti. V plné síle naší vlastní konečnosti jde na samém konci zase jenom o nás a o nikoho jiného. Vracíme se do bodu 0. Na začátek, kdy jsme byli jenom my sami a svět kolem znamenal jenom vědomí vlastní existence.

Je to jako restart systému. Návrat k bodu, kdy svět kolem nás i my sami nebyli ničím, než nepopsaným, čistým listem papíru. Až s existencí se na papír začalo psát. Hodně se škrtalo a přepisovalo. Občas se ten papír usilovným škrtáním někde protrhnul.

Jinde jsou malé roztomilé čmáranice a obrázky, které vykreslují náš vnitřní svět, fantazii, touhu a vášeň. Hodněkrát ten papír zmuchlali a zase se pokusili narovnat. Možná se ho někdo snažil i vyžehlit.

Na spoustě místech jsou skvrny od dobré svačiny, kterou nám dělávala maminka do školy. Nebo kolečka od džusu a kafe, když jsme se snažili přežít další noční. Jsou tam drobné otisky malých prstíků našich vlastních dětí. A později i vnoučat.

Jsou tam výpočty a plány, které jsme za ty roky tisíckrát změnili. Protože ne vždycky jsme to spočítali dobře. Jsou tam milostné básně, které jsou rozpité kapkami deště i slz. Slz, které znamenaly radost, štěstí i bolest a zklamání.

Ten papír je stejný jako naše kůže, tetovaná datem narození dětí. To zmuchlání, to jsou vrásky od smíchu i starostí. A každý zážitek se jako inkoust vpil hluboko do našeho nitra. Dělá z nás toho, kým jsme. Se všemi šrámy, jizvami a vráskami, které jsme uchovali na papíře vlastního života.

A někdy, dříve či později, se ten papír rozpadne v prach. Změní svou formu existence. Aby uvolnil místo něčemu jinému. A z toho popela vznikne další život. Něco nového, krásného. Čistého. Třeba jako to naše nové kotě Uma.