Směšný odměny, šmejdský agošky a švarc a nebo je to jinak…?

Dovolila jsem si na začátku malý clickbait, abych vás přiměla článek otevřít. Pojednává o důležitém tématu: proč by se dalo říct, že si marketing jako obor prochází podobnou krizí jako finanční poradenství v devadesátkách. Dělá to každej, kdo má v zadku díru. Kvalita lidí je žalostná, agentury odrbávaj klienty i zaměstnance. Bylo by fakt strašně snadný takhle přímočaře zhejtit celej obor. Jenže každej chleba má dvě kůrky a svět není černobílej. Má dokonce víc barev, než 50 odstínů šedi. A tenhle hodně barevnej pohled vám chci nabídnout.

Před pár dny se parta „kluků” z Digičár rozhodla zatnout svoje ostrý drápy do „tradičních agentur”. Jejich web i jejich první i druhý příspěvek hlásá, že prý:

• „je veřejným tajemstvím, že z klientů se stávají pokusní králíci. Agentura vyhraje zakázku, prodá svůj čas za 2000/hod., ale na realizaci pak nasadí juniorního zaměstnance s výplatou 250/hod.”;

  
  

  

  Huh?

  
  

• „kam jde zbylých 80 %, když má agentura hodinovku 2000 Kč a lidem platí 250 Kč”; a že agentury spolknou tohle všechno na neefektivních a zbytečných výdajích jako „nadbytečné meetingy, teambuildingy, offsity, firemní večeře, narozeniny”.

Screenshot homepage webu agentury digicary.cz

Do toho všeho někdy týden před tím vynesla ven oborová kolegyně Kateřina Géringová své zkušenosti a pod jejím příspěvkem ve skupině #Holkyzmarketingu se rozproudila zajímavá diskuze.

Zdroj obrázku: Příspěvek ze skupiny Holkyzmarketingu od Kateřiny Géringové s jejím laskavým souhlasem. 💛

Náš obor má opravdu hodně problémů, ale nejde obvinit plošně všechny.

Pro kontext čtenáře, který mě nezná:

• s psaním textů jsem začala v roce 1998 ještě na SŠ - získávala jsem první zakázky přes různá tržiště a psala tak pro mnoho firem a agentur, copywritingu se věnuji dodnes;

• od roku 2009 se věnuji B2B salesu v IT a technology segmentu;

• od roku 2014 pracuji na větších marketingových projektech v roli subdodavatele, na straně zákazníka, prošla jsem subdodavatelsky i agenturami a samozřejmě pracuji pro koncového zadavatele.

  
  

Troufám si říct, že ačkoliv jsem poznala docela slušnou výseč toho trhu, rozhodně si netroufám tvrdit, že znám všechno a všechny.

Podle ČSÚ a dalších 28 zdrojů, co mi projel ChatGPT, máme v ČR opravdu hodně marketingových, reklamních, výzkumných a PR agentur různé velikosti. Bohužel se mi nepodařilo dohledat informaci o freelancerech, protože jich bude hodně schovaných pod NACE: Výroba a obchod, a to se pak blbě klasifikuje.

Počty subjektů v odvětví reklamy a průzkumu trhu (CZ-NACE 73)

73.11 – Činnosti reklamních agentur: Podle dostupných údajů ČSÚ se v tomto oboru pohybují desítky tisíc subjektů. Například v roce 2016 bylo evidováno celkem 20 848 podnikatelských subjektů v reklamních činnostech (73.11 a 73.12 dohromady), z toho 16 098 byly živnostníci (fyzické osoby) a zhruba 4 750 tvořily firmy (právnické osoby)​strategiekkp.mk.gov.cz. Od té doby počet dál rostl – novější data naznačují, že samotných reklamních agentur (73.11) je v ČR kolem 43 tisíc aktivních subjektů​cnb.cz, přičemž převážnou většinu z nich tvoří OSVČ (živnostníci).

73.12 – Zprostředkování prodeje reklamního času a prostoru: Tento obor je podstatně menší. Ze zmíněných ~20 tisíc subjektů v reklamním sektoru připadala jen malá část na 73.12. Podle novějších údajů jde zhruba o 1,3–1,4 tisíce subjektů celkem​cnb.cz. Z toho větší podíl tvoří firmy (mediální zastupitelství, často s.r.o. či a.s.) a zbytek jsou fyzické osoby – podnikatelé (OSVČ), kteří prodávají reklamní prostor samostatně. (Exact rozdělení není veřejně detailně publikováno, ale celkový počet subjektů v této kategorii je kolem 1,3 tisíce.)

73.20 – Průzkum trhu a veřejného mínění: V oblasti průzkumu trhu působí řádově několik tisíc subjektů. Tento obor je menší než reklama, ale větší než samotné zprostředkování reklamy. Oficiální statistiky ČSÚ uvádějí, že počet podnikatelských subjektů v kategorii 73.20 se pohybuje v nižších jednotkách tisíc. Konkrétně to zahrnuje specializované agentury (právnické osoby) – odhadem několik stovek firem, a dále značný počet OSVČ (jednotky tisíc), kteří nabízejí služby průzkumu trhu samostatně. (Přesné číslo k aktuálnímu datu není v publikovaných zdrojích explicitně uvedeno, ale celkový řád je v tisících podnikatelů.)

Zdroj: Český statistický úřad – registr ekonomických subjektů (RES) a publikace o kulturních a kreativních průmyslech​strategiekkp.mk.gov.cz. U kategorií 73.11 a 73.12 vycházíme z dat ČSÚ/NIPOS 2016 a následných aktualizací RES​cnb.cz. Data pro 73.20 jsou odvozena z veřejných statistik RES (stav k posledním dostupným obdobím).

Takže pokud má někdo koule na tvrzení, že celej ten obor stojí za starou belu a velký agošky jsou přežitý monstra, který vysávaj klienty i zaměstnance kvůli opulentním večírkům a fancy kanclům, ačkoliv sám generuje žalostnej obrat něco málo k 6MIO a že je ten obrat žalostnej vím, protože jsem to měla podobně 😉), tak to neberu jako odvahu, ale jako kardinální sprostost vůči všem malým, velkým, středním agenturám i freelancerům, který tu práci dělaj prostě skvěle a navíc se snaží celý obor kultivovat. Totální absence pokory a úcty k oborovým kolegům.

Pokud chci poukazovat na problémy, které v oboru bezesporu jsou, jde to bez urážení konkurence.

Sama už roky říkám, že ne každej, kdo umí naťukat slova do klávesnice, by si měl říkat copywriter. Ne každej, kdo zvládne spatlat vizuál v Canvě, by si měl říkat grafik. A tak bych mohla pokračovat. Já sama hledám odpovědi na otázku: Proč to v tom našem oboru je občas postavený na hlavu a co je příčinou?

Pojďme si rozebrat pár těch nešvarů a zamyslet se nad realitou.

Švarc jako new black v marketingovém rybníčku?

Bylo by strašně snadný říct, že všichni jedou na švarc a že příčinou jsou ty nenažraný agošky, který vykořisťujou pseudozaměstnance na IČO i ty skutečný a odíraj klienty. A jo, nezavírejme oči před tím, že takový agentury skutečně existujou. Jenže to není problém jenom našeho oboru. To je problém půlky republiky. Takže za tohle nemůže obor jako takovej.

V mým chápání světa je to systémovej problém, který by měla řešit naše politická garnitura.

Vždycky se koukám na to, co já sama můžu udělat proto, abych sama před sebou měla čistý svědomí. Neovlivním, co se děje jinde. A o tom je vlastně i příspěvek Katky Géringové výše. Nenechte se sebou orat a buďte slušní k sobě i druhým. Jde to.

Ti, co to neumí a vidí svou cestu v byznysu jenom tehdy, když budou vydrbávat se zaměstnanci, klienty, státem a tím s náma všema, tak ti maj v pekle svoje místo. Ale mají ho tam i ti, kteří na taková pravidla hry přistoupí. Za mě jsou ti zaměstnanci na IČO  spolupachatelé těch zaměstnavatelů.

Realita našeho oboru - často si to děláme sami

Znám agošky, kde se švarc skutečně jel. Alespoň v době, kdy jsem to nějak mohla sledovat. Znám agošky, který to jedou dodnes. Ostatně mi na mentoring chodí jejich lidi. A občas prolejzám nabídky práce na pracovních portálech a ve skupinách. A fakt není pravidlem, že jsou to velký agentury. Zástupci jsou vskutku různorodí.

Jenže jsem já sama měla agenturu a jedním dechem dodávám, že je v tom, jak musíme jako obor fungovat pro klienty, strašně těžký dostát všem zákonným podmínkám. A jsem si jistá, že bych nechtěla být arbitrem, který ukazuje prstem na to, kdo to dělá, protože je prostě šmejd a kdo to dělat nechce, ale i při nejlepším vědomí a svědomí nevykreje 100% tu legislativu.

Dám konkrétní příklad, který jsem sama zažila jak v roli CEO svojí pidi agošky, tak v roli subdodavatele.

Příklad 1:

Agoška se stálým týmem skutečných plnokrevných HPP zaměstnanců. Vyhraje tendr. Jsou typy odborností a zejména těch seniorních, který v agentuře neuživíte full time a pokud ano, asi musíte být úplně v TOPu. Takže si do tendru pozvete externistu, freelancera. Tendr se vyhraje a externista začne spolu s interním týmem makat. 

Klidně na dlouhé měsíce může na projektu nastat situace, že externista sedí s týmem v kanclu klidně 5-6 hodin denně. Chodí do toho vyčítanýho fancy kanclu. Má firemní e-mail, kartičku do baráku a možná vyfasuje i firemní notebook.

Proč? Protože ta agoška slíbila klientovi nějakou úroveň služby. Podepsala možná milionová NDA kvůli interním informacím, ke kterým se při své práci běžně dostáváme. A ta agentura musí zajistit, že ta svěřená data se nedostanou kam nemají. Resp. se eliminuje riziko úniku vinou agošky. A v takovém případě, každý manažer, který umí trochu počítat náklady, vám řekne, že je levnější tomu freelancerovi zařídit firemní mejlovku a vrazit mu firemní noťas, kterej firemní ajťák „vidí” v síti.

A každej trochu seniorní freelancer, kterej má i ty jiný projekty, nikdy nepřistoupí na to, aby do jeho osobního pracovního notebooku viděl ajťáka agošky. Protože čím jste seniornější, tím spíš makáte na větších projektech a klienti po vás ta NDAčka chtějí stejně jako po agoškách. Takže sorry, do mýho Lucky Citron notebooku si prostě nepustím systém agošky, pro kterou něco subdodávám. Ať mi prostě dají na čas projektu a spolupráce jejich HW. Tečka.

V tomto případě si troufám říct, že by rigidní právník nebo kontrola z ÚP mohla říct, že taková forma spolupráce naplňuje mnoho znaků švarcu. A stejně ho tam nevidím. Freelancer tu není falešný pseudo zaměstnanec. Je to dlouhodobý subdodavatel, který z povahy dodávané služby musí fungovat jako součást interního týmu.

Příklad 2:

Jako CEO svýho Citroního bandu s obratem sotva do 5MIO bych na HPP neuživila nikoho. Firma by na to prostě neměla takovej výtlak, aby si to mohla dovolit. Ale třeba asistentku jsem měla na DPP. Naše Julča byla na MD a tohle pro ni byl přivýdělek. Kdybych ji měla na IČ, asi bychom byly o těch 15 % na dani šťastnější, ale připadala bych si jako podvodník.

Kdybych firmu nezrušila, agenturu nezavřela, Juli by se po konci MD stala HPP zaměstnancem, byť asi na menší úvazek. A mluvily jsme o tom spolu dlouho dopředu. I proto, že jsem si musela sakra dobře zvážit, co to bude znamenat pro cashflow firmy.

Proti tomu jsem tu měla ne úplně malý počet copywriterů a pár grafiků. Všichni to byli IČAŘI. Každej mi na projektech dlouhodobě dodával služby. Byli jsme, myslím si, i docela slušná parta, kámoši. Malý tým s partou freelancerů s freelance pseudošéfkou, která se za pochodu učila, co to sakra znamená ten cirkus uřídit procesně, finančně.

Neměli jsme kancly, celá Citroní agoška byla plně remote. Mělo to své výhody nákladově. Ale mělo to svá velká negativa jak na práci: protože online se prostě některý věci vymýšlí a realizují hůř, než když spolu lidi sdílí kancly, energii a nadšení. Ale třeba i na takový věci jako ochotu banky dát firmě alespoň debilní kontokorent.

Protože firma, která má virtuální sídlo, mizivej základní kapitál, žádnej majetek, je prostě riziko. To je prostě holej fakt a myslím, že si hodně lidí, míň zkušených podnikatelů, tohle absolutně neuvědomuje.

Sama jsem pak zažila, jak těžká rána pro firmu je, když se klient zachová trochu jako sráč a odmítne vám zacvakat práci za celej kvartál. Dřete držkou v zemi, banka vám nepůjčí, kámoši se vám vysmějou, že jste úplně pitomí, protože jste se dostali do situace díky vlastním chybám a podnikatelské neznalosti a naivitě.

A ti vaši freelanceři, subdodavatelé vám klepou na Google Meetu na virtuální dveře a ptaj se, kde prachy za faktury a absolutně je nezajímá, že v tom všem něco posrali oni sami. Vy jste CEO, vy máte firmu, vy nesete riziko. A pravděpodobně to zacvakáte z vlastního, protože do firmy vrazíte osobní úspory.

A stejně jako já můžu freelance subdodavateli v případě, že mi nevyhovuje, říct ze dne na den: „kámo, končíš”, on může udělat to stejné mně a mé firmě. A věřte mi, že pokud klientům slibujete kvalitu a oni si na ni zvyknou, najít adekvátní náhradu je těžší. Rozhodně pro mě vždycky bylo v roli freelancerky lehčí si obsadit svoje uvolněný kapacity, než si najít do týmu novýho subdodavatele na projekt.

Co dělat, abych nenajela do švarc systému v žádné roli

Já chci věřit, že na trhu je víc agentur jako byla ta moje. Že ty firmy primárně nechtějí vykořisťovat nebožáky na volným trhu práce. Ale že dělají to nejlepší možné, aby dodrželi zákon, udrželi si zdravé cashflow a měli v týmech kvalitní lidi, které adekvátně zaplatí.

A ti, kteří jsou fakt šmejdi, ti jsou většinou šmejdi i ke klientům a troufám si říct, že o ty se trh postará. Minimálně tak, že zakázky jim dávaj stejně šmejdský typy klientů, který by si do portfolia na rozumu zdravej CEO nebo CSO jakkoliv velké či malé agošky nevzal a freelancer by si to násilí taky nedělal.

Na mentoringu svým svěřencům vždycky říkám, že k tomu musí přispět i oni sami. Buď chcete mít status OSVČ, protože chcete opravdu podnikat. A to se všemi svobodami i nejistotami, které to přináší. Nebo jste vy sami mentálně zaměstnanci, kteří si pořídili živnostenský list z hodně špatnejch důvodů:

• čerpat zejména časovou svobodu;

• nemít šéfa, kterýho můžu poslat do háje, když se mi zrovna nechce makat;

• a zároveň furt čerpat benefity zaměstnanců jako je placená dovča, benefity a ten fancy kancl, kterej si pletete s co-workem.

Pravdou je, že my freelanceři si na startu často neuvědomujeme, že jednoho šéfa v práci vyměníme za několik šéfů s často protichůdnými nároky a požadavky v podobě klientů.

Že ty notebooky, telefony, stůl v co-worku a dýňový latté si prostě jednou pro vždy cvakáme fakt ze svýho. A že částka vyfakturovaná za měsíc se nerovná zisku. A že jako zaměstnanec jsem dostala proplacených 168 hodin měsíčně, ale jako freelancer budu fakt ráda, budu se plácat po ramenou, pokud se mi podaří vyfakturovat aspoň 100 hodin.

Zbytek totiž strávím hledáním klientů, sebepropagací, učením se na účet vlastní kaspy, a řešením toho, jak sebe, svůj čas škálovat tak, abych vyfakturovala aspoň 150 hodin, ale neznamenalo to, že makat budu 300 měsíčně. Vždycky, když se moje myšlenky ubírají tímhle směrem, vzpomenu si na legendární video od Jezevce - jestli to neznáte a nedej bože jste si pořídili status freelancera a vaše hodinovka je menší než litr, je to pro vás must have.

„Situace je neudržitelná.“ Růst hodinových sazeb agentur loni nepřesáhl inflaci, říká AKA v Mediáři

AKA každý rok vydává mnoho zajímavých informací a statistik, které sice mluví o tom, jak se daří agenturám, ale jsou super benchmarkem i pro nás freelancery.

Jsem toho názoru, že kvalitní seniorní freelancer by měl mít ceny srovnatelné a možná i lehce vyšší, než agentura. Musela jsem si k téhle myšlence draze dojít. Aktuálně to tak vnímám. A nebudu lhát, s vlastní hodinovkou v rozpětí dle typu práce 1.800 až 3.500 Kč do toho mám sama daleko. Ty fakt dobrý agentury si totiž účtujou (pokud netendrujou) hodně tiskárků v přepočtu na hodinu.

Důvody jsou prosté: nevěřím si. Nemám koule. A sama cítím ten obří tlak low cost konkurence. Tam, kde já bych dnes chtěla prodat třeba 3H workshop pro firmu za 25.000 Kč, nastoupí superlevná konkurence a prodá to za 5.000 Kč.

Opět by bylo snadný říct, že jsem husa, která neumí prodat, že neumím klientovi předat svou hodnotu. Jenže, kluci a holky, pojďme si říct jednu ošklivou pravdu a zvažme, jak se my sami chováme, když jsme v roli klientů: prostě hledíme na cenu. Všichni.

Ano, přála bych si mít u široké veřejnosti tak silnou značku, jméno a věhlas, abych přebírala poptávky vidlema. Pravdou je, že to se neděje. Pravdou je, že se to neděje ani těm velkým agoškám. Ty dokonce ještě maj ten oser s těma strašně náročnýma a na náklady nehezky vypadajícíma výběrkama a tendrama.

Protože od určité velikosti, tuším, už ansámbl lidi v agošce o 50 lidech prostě neustojíte se zakázkami za stovky tisíc. Když jako freelancer pošlete klientovi fakturu na kilčo, tejden máte náladu jak zhulená čivava na tripu. Svět je barevnej a krásnej. 

A ty všechny lidi v agošce fakt nezajímá, že jste projeli tenhle kvartál třetí tendr, kterej by vás saturoval na 3 roky dopředu. Freelanceři a malý agošky či studia jsou rádi, když pokrejou příští kvartál.

A to prosím vás není špatně. Ani dobře. To je prostě realita a je potřeba ji vnímat právě pro ten kontext.

Kateřina Hrubešová z AKA dostala od chlapců z Digičár bídu za tento výrok: „Nezkušenost, strach ze ztráty klienta nebo tlak na růst bez ohledu na ziskovost mohou vést k podstřelení cen. Někdy agentury doufají, že k dorovnání dojde později v rámci spolupráce s daným klientem. To se však zpravidla buď neděje, anebo pouze za cenu snížení kvality agenturní práce. Takové naceňování je tedy pastí, která ohrožuje celý trh,“

Na začátku článku jsem s vámi sdílela screenshot Katky Géringové. To je ukázková interpretace toho, o čem Kateřina Hrubešová mluví. Stačí hodinku brouzdat ve skupinách jako #HolkyzMarketingu, Práce v marketingu, Copywriteři a jiní psavci a mnoho dalších, abyste si mysleli to, na co maj v AKA asi i data z výzkumu.

Ten lowcost trh tu je a je obří. A ano, podráží to nohy nám všem, bez ohledu na to, jak velcí nebo malí jsme. 

Nulová vstupní bariéra a totální sebeklam při vstupu do oboru

Marketing je lukrativní práce. A covid nám bohužel přinesl, zhmotnil a znásobil sílu některých jevů. Ony ty jevy tu asi byly vždycky a jsou v každém oboru. Ale osobně vnímám, že covid degradoval náš obor. To samé se podle mě dělo oboru finančního poradenství v devadesátkách a na počátku milénia. A dodnes se z toho finance vzpamatovávají zejména reputačně.

Marketing se stal bohužel cílem těch, kdo hledají nenáročný přivýdělek, aniž by měli reálnou představu o náročnosti oboru. Nemluvím o lidech, kteří se seriózně vzdělávají, ale o těch, kteří očekávají snadné peníze bez hlubších znalostí či zkušeností.

Ano, za ten odstavec asi dostanu pěkně za uši a jsem si toho vědoma. Stojím si za tím z pozice člověka, který se posledních 8 let věnuje vzdělávání dospělých v oblasti copywritingu a komunikace. Těch lidí mi rukama prošly dnes už stovky. A troufám si říct, že když k tomu připočtu stovky CV, který jsem jako CEO svý pidi agošky prošla, počet lidí na pohovorech, mám vlastně docela slušnej statistickej vzorek.

Já sama mám 4 roky gymplu a moje vzdělání v oboru se rovná:

• tuna načtených knih, VŠ skript;

• další tuna videí, kurzů a workshopů;

• 15 let praxe a hromada velmi finančně i reputačně drahých chyb;

• ale i sakra skvělejch úspěchů a hmatatelných výsledků, které jsem doručila klientům, agenturám nebo zaměstnavatelům.

Přijde mi fér říct, že mnoha svým kolegům a oborovým vzorům závidím formální vzdělání v oboru. A dlužno dodat, že spousta majitelů těch dnešních velkých agošek, a že mnoho z nich chovám v obří profesní úctě za to, co vybudovali a jak tady vlastně dnes už skoro 3 dekády budovali celej ten obor, to vzdělání taky nemá. Vypracovali se.

Covid nám přinesl spoustu lidí, kteří jsou stále juniory, ale zdatně zvládli okopírovat nějaký zahraniční online školicí produkt a teď učí další juniory a začátečníky, jak se to má dělat. A to je další devalvace oboru.

Na freelance trhu je doslova armáda lidí, kteří nikdy nepracovali pod vedením zkušených kolegů, po přečtení tří knížek a návštěvě 5-6 zadarmo kurzíčků v celkové časové dotaci tak do 30 hodin, poskytují své služby v roli živnostníků. A tady budu ostrá: tohle je fakt velký špatný pro celý obor. Kazí to pověst oboru. Klienti dopředu nepoznají, co dostávají. Ale brzy to zjistí. A pak nikomu z nás nedůvěřují.

Tito falešní začátečníci a nezkušení junioři nemají vůbec co dělat na volné noze. Nemají základní znalosti v oblasti podnikatelských povinností, nemají ani základní vhled do toho, jak si spočítat daně, jak na vlastní cenotvorbu.

Dnes a denně ve skupinách vídám dotazy „seniorních SOME strategických konzultantek” typu: „Jak byste nacenily klientovi správu sítí?” Jak sakra někdo, kdo to neumím spočítat sám sobě, může tvrdit, že je senior, podnikatel a radit druhým? To prostě nedává smysl. A takoví lidé klientům účtují ceny, který snad ani nelze nazvat dumpingem, ale čirým šílnestvím.

A s tímhle na tom trhu my všichni bojujeme. 

Proč tomu tak je? Kde leží příčina? Jak jsem říkala, říct, že za to můžou agošky a podobně je strašně krátkozraké a naduté. A není to pravda. Stejně tak je blbost říct, že velký agošky jsou přežitý. Můžu si o mnoho lidech myslet svoje. A věřte, nejsem s každým kámoška a věřím, že mnoho z těch lidí si klepe na čelo, co jsem to za blbku. Přesto si uvědomuju jednu věc:

Ty velký agentury utváří celý to prostředí pro nás pro všechny. Dělají ty nejviditelnější kampaně, ze kterých se my všichni můžeme učit, a učit bychom se měli. A je naprosto v pořádku říct, že v tom našem světě micro značek a SMB segmentu je spousta těch věcí naprosto mimo mísu a nerealizovatelná. 

Ale ty komunikační principy nakonec fungují a přebíráme je, jen si k tomu dojdeme jinak, jinou cestou. Nakonec si myslím, že v tomto ohledu se pak i agentury učí od freelancerů. Ostatně, proto si nás dost často najímají jako subdodavatele. Nejen proto, že to bude levnější. Často to není pravda. Ale proto, že to je efektivnější jak nákladově, tak pohledem získání know-how.

Tu příčinu stavu všech těch problémů vidím v systému. Na trhu práce chybí micro úvazky a marketing je obor, který je v nějaké formě a míře umí nabídnout. Podobně jako IT a vývoj. Jenže naučit se opravdu na úrovni programovat a u toho umět dodržet různé legislativní a bezpečnostní standardy není hračka. A to ani s chatemGPT, jak občas někdo rád zkouší tvrdit. A v marketingu to stejné. Ta odbornost je často multioborová: psychologie, prodej, sociologie, komunikace, datová analýza, atd.

Na trhu práce chybí firmy, instituce a vzdělávání, které by v lidech podpořilo lásku k řemeslu. Nikdo nechce makat rukama, protože furt máme v hlavách ošklivé dogma, že to je práce pro blbý. A přitom to není pravda. Nikdo ty lidi neučí, co to znamená skutečně podnikat. Umět si spočítat ceny. A to se teda neučí ve školách plošně, ať jde o řemeslo nebo humanitní obory.

Co taky čekat v zemi, kde úroveň běžné finanční gramotnosti je tragická. Pokud se jako fyzické osoby neumíme rozhodovat v osobních financích, jen těžko to budeme umět ve velkém v rámci podnikání. Mimochodem, i tohle bylo jedno z mých dražších prozření.

Dám vám jeden příklad za všechny:

Mentoring a na něm žena, která dosud dělala mzdovou účetní v korporátu. Toho času na MD. Začala dělat takový ty patchwork rukoldělný věci. Konkrétně šablony, co by šly využít jako přáníčka ke svatbě, nebo papírové doplňky na svatební tabuli a podobné příležitosti. Jako fakt strašně hezký.

Paní to vyráběla pro kámošky, který ji nadšením podsunuly myšlenku: udělej si e-shop. A tak paní šla, udělala si e-shop. Stihla v přípravě na podnikání zahučet manželových 50k Kč a to e-shop furt nebyl. Do té doby absolutně nepřemýšlela nad tím, jak bude řešit dopravu, reklamace, vratky, obchodní podmínky. Vůbec nevěděla, že jí lidi zboží můžou do 14 dnů vrátit, natož aby si rozmyslela, za jakých okolností omezí tyhle vratky, protože její zboží by se zničilo použitím. A jaký to všechno vygeneruje náklady.

Vyrobit jeden ten kus trvalo 2,5 hodiny. Paní na to byla sama. Představovala si dodání do 24 hodin, protože prej to tak maj jiný e-shopy. Položila jsem jí jedinou otázku: Jak chcete dodržet dodání do 24 hodin, když to děláte na zakázku a jeden kus trvá 2,5 hodiny, tedy třeba 100 kusů trvá 250 hodin, čili 31 pracovních dnů???

Zírala na mě jak nakopnutý štěně a pak mi řekla, že jsem nepřející a nepodporující mrcha, že přece každej nějak začínal. A že jsou e-shopy, který takový věci prodávaj. Jenže ty e-shopy to berou od papírenských výrobců, který na to maj stroje a sázej to po stovkách kusů za hodinu.

A to je přesně to o čem mluvím. Pokud nemáte ryze ekonomické vzdělání, nikdo z nás netuší, co to obnáší podnikat a jak si to spočítat. Museli jsme se to naučit. Asi existují přirozený talenty, ale to budou spíš statistický odchylky.

IČAŘI s mentalitou zaměstnanců

Celej tenhle šílenej systém nám tedy vyprodukoval podnikatele, kteří rychle zjistí, že podnikat vlastně nechtějí. Neumí si ocenit vlastní práci. Neumí ji prodat. Realitou jsou pak lidi, kteří s živnosťákem v kapse a mentalitou nepříliš angažovaného zaměstnance, fakturují pár stovek za hodinu tam, kde by kdokoliv trochu soudnej dal minimálně litr. A to fakt jako holý minimum.

A tihle lidi, zejména v tom našem oboru, velice rychle zjistí, že agentura je takovej příjemnej přístav, kde místo 100 Kč za NS textu, nebo 2.000 Kč za měsíční správu PPC kampaně, dostanou klidně těch cca 250 Kč a více. A ano, jsou agentury, který na to najedou. 

Na jednu stranu se sluší říct: proboha, proč by to nevyužili? Na druhou stranu ano, tuhle armádu lidí to utvrzuje v tom, že to tak je standard.

Je taky fér říct, že v mnoha těch lidech je super potenciál. Agentura si kupuje člověka, který minimálně rok bude víc stát než přinášet. Sama jsem to zažila. A nestydím se říct, že jsem si jako začínající agoška pro tyhle lidi sahala cíleně. Hledala jsem zlato mezi pískem. Bylo to ekonomický rozhodnutí.

Jenže to znamenalo, že mimo těch 250-600 Kč, který mě ten člověk stál jako přímej náklad, jsem ještě někde jinde měla jiného seniora, nebo jsem to byla přímo já sama, kdo musel toho člověka leccos naučit. Takže ten náklad najednou není jen 250 Kč. Ale je to plus 3.500 Kč, který si nevyfakturuju za svou vlastní práci.

Sice mi to do jisté míry umožnilo škálovat samu sebe, ale na vlastní šrajtofli jsem si ověřila, že dlouhodobě to není funkční model.

Jasně že jsem si mohla rovnou najmout zkušenýho freelancera nebo zaměstnance, dát mu rovnou těch 1500-3000 Kč na hodinu a bejt happy.

Na druhou stranu a to je další problém toho oboru: když nebude nikdo, kdo bude učit „omladinu”, tak ten obor zestárne, know-how a kvalita vymře a bude dlouho trvat, než se ti dnešní junioři metodou pokus-omyl otrkají a zase vyrostou.

Pár slov závěrem

Jsem si jistá, že celý obor má opravdu řadu problémů. Je do jisté míry i hodně zábavný si kopnout a čekat, co se bude dít, a která potrefená husa si přijde zakvičet.

Pokud chci do někoho a do něčeho kopat, musím k tomu za A) nabízet širší kontext a souvislosti. A za B) nabízet řešení nebo aspoň pokládat správné otázky. Bez překrucování fakt a osočování nějaké konkrétní skupiny. A tím spíš bych nekopala do lidí, kteří tomu oboru dali za posledních minimálně 20 let víc, než 6 MIO v obratu a rejpavý pseudopindy.

Sama si často kladu otázku, k čemu jsou oborový sdružení jako AKA, ASCOPA. A jsem nesmírně ráda, a beru to i jako profesní uznání, že můj hlas byl a je slyšen, i když bych jako freelancerka nebo svýho času CEO pidiagošky mohla být pod jejich rozlišovací schopnosti. Když mě třeba právě Kateřina Hrubešová pozvala na kafe a mohly jsme si povídat o tom, jak to vidí ona a její kolegové a jak to vidím já, jako malej potěr v rybníku plným štik. A kupodivu mě ty štiky nechtěly sežrat.

Moje babička mě učila jednu věc: nekálej, kde jíš. Nejsem nejlepší copywriter a idea maker na světě. Rozhodně sebevědomě budu tvrdit, že rozhodně nepatřím k průměru nebo dokonce podprůměru. Ano, vlastní agenturu jsem zabalila, páč na to nemám nervy. Nejsem a nechci být manažer.

Já chci dělat řemeslo a chci ho dělat nejlíp jak umím. A ano, egomaniak ve mně baží po profesním uznání nejen platících klientů, ale právě i oborových kolegů. A rozhodně si nemyslím, že toho dosáhnu tím, že budu kopat do lidí, kteří mohou nejenom posoudit kvalitu mé práce, ale mohou třeba říct: Ty jo, Lucie? Tak ta fakt umí. I když je to malej marketingovej potěr.

Neumím si představit, že bych o půlce oboru řekla: Jste zloději, kteří klienty odíraj o 2 tisíce za hodinu, aby na jejich projekt nasadili juniora za 250 Kč.

Protože si troufám říct, že to není předobraz celého oboru. A pokud takové agentury jsou a nepochybuji o tom, jsou to jednotky, které nereprezentují obor, jehož jsem sama hrdě součástí.

A nechci, aby lidská selhání jedinců definovala to, kdo jsem a v jakém oboru pracuji.