Nadněkatelka, bolesti růstu a nové desatero
Aktualizováno: 3. 7. 2022
Nadněkatelka. To jsem si vymyslela nové slovo, které přesně vystihuje mou situaci. Slovo podnikatelka totiž realitě neodpovídá. Chyby a špatná rozhodnutí mají vždycky dlouhodobě účinný efekt sněhové koule. S úspěchem to tak dobré není. Ten se vás nedrží, ten se musí odmakat.
Slíbené nejdýl vydrží je podle mě heslo hromady lidí kolem mě. Já se v posledním roce kvůli planým slibům stala sekundárně nespolehlivou. Podobně jako se firmy ocitnou třeba v druhotné platební neschopnosti. Protože lidi (ne firmy, ale lidi!) nedodržují termíny dohody.
Moje letos nejdražší zjištění: Lidem nezáleží na vás a nebo dokonce na vašem byznyse. Záleží jim na tom, aby s co nejmenším úsilím vydělali co největší množství peněz.
A přitom taková blbost.
Moje letos druhé nejdražší zjištění: Nemám kamarády. Mám klienty. Mám obchodní partnery. Mám zaměstnance. A komukoliv z nich důvěřovat a spoléhat se na slovo dané je utopistická naivní hloupost, které jsem se sama na sobě a na svém podnikání dopustila.
Tyhle dvě pitomé premisy mě v posledním roce stály to, o čem si spousta z vás šušká: čas, prachy a reputaci.
Ostatně, mám teď prý pověst velkohubé egomaniakální nabubřelé nedovzdělané a toxické obskurní a obstarožní vidlačky. Navzdory svému egu nemám problém stát zranitelnou ještě víc a ukázat, že jsem aktuálně v podnikatelském mínusu a daří se mi leda všechno zvrtat.
Strašně ráda bych si na některé uplivla, ukázala prstem a řekla: „Hej Ty! Tys mi něco slíbil/a a neudělal/a to!“ Plivnout si a ukázat prstem je zbytečné.
Dovolila jsem vám to. Vy to víte, já to vím a zbytek už bude jen tím, co si lidi kolem nás budou chtít myslet.
Jedinou příčinou toho všeho jsem já sama. Dala jsem lidem důvěru, moc, informace, pozornost a naivně si myslela, že ti druzí to mají stejně.
Chci se s vámi podělit. Ne o ten pohár hořkosti. Z toho postupně usrkávám a pomalu se propracovávám na dno toho pohárku. To za mě nikdo jiný neudělá. Chci se s vámi podělit o zkušenosti. Protože třeba to některým z vás pomůže neopakovat mé vlastní chyby a získáte prostor udělat chyby jiné. Třeba míň blbé.
POMÁHÁNÍ
Lidé v mém okolí se vlivem spousty věcí dostali do problémů. Vlastně podobně jako já se do nich dostali vlastní pitomostí. Nejhorší, co pro sebe můžete udělat, mít pro pitomosti druhých pochopení a nabízet pomoc. Protože moje okolí mě naučilo, že pomoct si nakonec musíme vždycky jen my sami. Ono totiž když jste tím, kdo pomáhá, časem zjistíte, že jste to nakonec vy, kdo tahá za kratší konec špagátu. Když se to podaří, nikdo se to nedozví. A když se to nepodaří, zodpovědnost za nezdar bude ležet na vás.
Pokud ovšem jste altruista nebo trpíte spasitelským komplexem, nedej bože obojím, mám pro vás dvě rady:
pomoc druhým vás nesmí dostat do situace, že nakonec vy sami budete potřebovat zachránit,
nečekejte vděk a reciprocitu, nepřijde to.
První rada vám pomůže před velkými finančními újmami a v druhém případě si ušetříte ten pocit, kdy se u toho cítíte jako pitomec. Protože s největší pravděpodobností vás v tom druhá strana ještě pěkně vyrochní.
KAMARÁDI V BYZNYSU NEJSOU
Skutečnou pomoc najdeš vždycky jenom na jednom jediném místě: sám u sebe. Kdybych se tímto beze zbytku řídila, ušetřila bych v posledním roce určitě tak kilčo v přímých nákladech na všemožné poradce a konzultanty.
Další kilčo by se tam našlo, kdybych neposlouchala rady od lidí, kteří se sice tváří jako kámoši, jenže jejich vlastní byznys se taky potýká s problémy. Jen to nich nikdo neví, protože umí dělat dobré mimikry.
Další kilčo by se našlo určitě tam, kde jsem se naopak neřídila radami lidí, kterým byznys šlape, jenže já zrovna měla svou hlavu zaraženou hluboko víme kde a myslela si, že už všechno vím. Nevím.
Zatím nemám spočítáno, kolik peněz mě stáli někteří jedinci v týmu, se kterými jsem se kamarádila víc, než abych jim byla šéfem. A když jsem začala chápat, že šéfem být musím, šlo všechno do kytek, protože jsem se naráz z kámošky stala protivnou babou, co najednou chce něco, co doteď nechtěla a odmítá platit za nicnedělání a snažení a fňukání, že to nejde.
Pokud nechápete, co tím myslím, vraťte se na začátek mého článku k mým nejdražším dvěma chybám mého posledního roku a začněte číst znovu.
V byznysu nemáte kamarády. To si pamatujte. Protože každý z nás vlastně hraje tak trochu o přežití. Jakákoliv informace, kterou o sobě nebo jiných někomu dáte, bude proti vám použita. Bude proti vám použito vše, co jste někdy řekli. Co víc, i to, co jste nikdy neřekli.
VĚTY, KTERÉ NENÁVIDÍM
Po skoro roce a půl budování firmy mám repertoár vět, které mi zaručeně zvednou tlak, zvýší tepovou frekvenci a na spánku mi naběhne žilka. U některých z nich si velmi dobře vzpomínám na situace, kdy jsem je řekla na hlas já někomu jinému a dneska bych si za to nafackovala, protože jsem byla pěkná kráva.
„Já jsem na to zapomněl/a.“
To je věta, která ze mě dělá pasivně agresivní čarodějnici. Svraštím obočí a člověku na proti sobě opáčím: „No tak to já ti asi zapomenu zaplatit fakturu?!“
„Takhle jsem nad tím nepřemýšlel/a.“
Podobně jako věta předchozí automatizuje mou reakci. Jenom tady se ta reakce odehrává uvnitř mé hlavy. Protože když to jednou vyřknu nahlas, obávám se, že člověk naproti mě se mnou už pracovat chtít nebude. Bude se mě totiž bát, když se ho notně vytočeným, jízlivým tónem zeptám: „A přemýšlel/a jsi vůbec?“
„A co celé dny děláš ty?“
To je přesně ta věta, kterou jsem si pokládala já a vůbec ne potichu, když jsem viděla našeho šéfa, jak celé dny sedí u kompu, zavřenej v kanclu, zjevně soptí. Furt s někým telefonuje a občas vyleze, aby nás seřval, že mu volal ten či onen klient, protože my jsme zase něco neudělali dobře nebo včas.
Ta nejapná otázka zněla: „Co tam ten debil celý dny dělá? To si vybírá novou káru?“
Tak už to vím, protože jsem dnes stejným debilem. Neustále řeším, co kde nefunguje, telefonuju nebo si dopisuju s naštvanými klienty. A nehledám si novou káru, na tu totiž nemám. Hledám si novou práci. Třeba tady u nás v Kauflandu na kasu berou. Protože mám velmi často pocit, že takovej debil jako já se do podnikání neměl nikdy pouštět.
„Ale já/on/ona se ták snaží/m!“
Snaha je super věc, pokud je za ní nějaký výsledek. Jenže pokud vidíte mraky propálených hodin snažení se bez výsledku, propálené termíny a propálenou reputaci u klienta, je vám snaha druhých platná asi jako mrtvému zimník. Snaha nezaplatí složenky.
Pokud některou z vět uslyšíte, vězte, že se s vámi protistrana snaží… Víte co. Prostě dobrý úmysl nehledejte. Jak říká můj muž: „Výmluvy jsou chabé zbraně lajdáků.“
JAKÉ POUČENÍ SI ODNÁŠÍM Z UDÁLOSTÍ MĚSÍCŮ POSLEDNÍCH
Učím se za pochodu spoustu nových věcí. Dneska vím, že třeba weby budeme zase jen textovat. Že vůbec budeme jen textovat. Protože psát umíme. A také vím, že se musím vrátit zpátky k rýsovacímu prknu a Citrony navrhnout trochu jinak. Do té doby budeme dělat jen to, v čem jsme si sebou jistí: budeme pro lidi psát příspěvky, blogy, newslettery a nebudeme se pouštět do žádných velkých akcí. Na ty větší akce se musíme lépe připravit.
Moje desatero pro další období, kdy si po svých držkopádech plánuju zase chvíli cestu po schodech vzhůru je nasnadě:
Věř sama sobě. Druhým se věřit nedá.
Nemluv. Poslouchej.
Všechno měj černé na bílém. Přesně a do detailu. Protože Ďábel se skrývá v detailu.
Platba předem a fakturuj i vícepráce. Vždycky. I u „kamarádů“. Nejsi charita.
Termíny druhým zkracuj na čtvrtinu proti realitě. Pak máš šanci dodat včas.
Nejdi pod svou cenu. Nikdy. Nebudou si tě vážit. „Kamarádi“ především.
Vždycky se ujisti, že ty a ti druzí se chápete. Shrnuj. Písemně. Vždycky.
Dělej jenom to, co umíš. Nepouštěj se do věcí, jenom proto, že to druzí čekají nebo chtějí. Nepomůžeš, ztratíš. Vždycky.
Říkej NE. Budou tě respektovat.
Dostávej pod tlak ty druhé, ne sebe. Máš jen jedny nervy, jedno zdraví a jeden život.
#LuckyCitron …i když poslední dobou spíš #UnLuckyCitron
