Krátké pojednání o úsměvu
Aktualizováno: 3. 7. 2022
Usmíváte se „jen tak“? Sedím v autobusu MHD a pozoruji docela pohledného, elegantně oblečeného, nazrzlého pána s velkými černými sluchátky na uších. Zhruba čtyřicátník nevyčnívá svým vzhledem. Ostatně dnes vedle něj sedí typově podobný muž a vedle mě postarší, leč velice pěkný a elegantní pán. „Můj Zrzek“ vyčnívá úsměvem. Dnes i v minulých týdnech. Tak dlouho na něj mám štěstí.
Netuším, co poslouchá a bojuju s obrovskou touhou zeptat se ho. Připadá mi však trestuhodné vyrušit ho z jeho zaujetí. Prohmatává si zjevně ztuhlé trapézy a přesto se usmívá na celé kolo. Šije s sebou do rytmu hudby, kterou neslyšíme. Jeho úsměv je nakažlivý. Alespoň pro mě ano.
Pozoruji jeho i ostatní kolem nás. U zadních dveří blízko nás stojí „Sympaťák“. Postarší sympatický pán během chvíle zrcadlí situaci a vrací mi široký úsměv. A jde znát, že mu pusa zvednutá do tvaru rohlíku zvedá i náladu. Dokonce se jednu chvíli natočí víc směrem k nám. Jako by si šel pro další dávku. Z autobusu vystupuje a směje se na celé kolo stejně jako „můj Zrzek“.
Dalším cestujícím je „Kulíšek“. Na klíně si drží ušmudlanou cestovní tašku a na sobě má podobně ušmudlanou bundu. A na hlavě kulicha s bambulí. Pod bundou má košili. Na pánovi je znát, že ho zjevně něco trápí. Je smutný. Naše pohledy setkávají a já ho svým úsměvem vykolejím. Rozbila jsem jeho smutný vesmír, protože po pár chvílích se nepatrně usměje. I když zbytek cesty hypnotizuje svůj batoh.
Vedle „Zrzka“ sedí „Korporátník“. Na krku má na šňůrce visící ID kartu, která slouží jako vstup do některé z těch velkých kancelářských budov. Je znát, že je unavený a ustaraný. Na čele se mu rýsuje „pracující vráska“. Taková ta, kterou člověk má, když nad něčím usilovně přemýšlí. Potkávám se pohledem. Nehne brvou. Nasadí výraz pokerového hráče.
Ve výhledu mi stojí také „Učitelka“ – mladá pěkná slečna s brýlemi a kytičkami na džínách. Možná VŠ studentka. Těžko říct. Myslím, že zaregistrovala usmívajícího se „Zrzka“ stejně jako mne. Vidím, jak se chvílemi doslova uculuje.
Vystupuju na Budějovické. Směju se nahlas a mávnu směrem ke všem a hlásím: „Nashle, prima den přeju.“ A vůbec mi to nepřijde divné.
Usmívejte se, je to fajn.