Když tě mozek prostě vypne

Život je někdy strašně divnej. A já jsem ráda, za svou optimistickou povahu.

Pamatuji si ten den jako včera. Listopad 2016. Šla jsem od Apolináře až do Michle pěšky. Bylo fakt strašně pěkně. To jediné si pamatuju jasně. Ostré zimní slunce. A potkala jsem notářství. První, s kým jsem mluvila, byla notářka, která mi vysvětlovala, že v Česku nemůžete svoje nezletilé dítě jen tak někomu svěřit vlastním rozhodnutím za života pro případ, že umřete.

Mám asi z prdele kliku. Jsem v pořádku.

První, komu jsem to řekla nebyla nejlepší kámoška, kterou znám od prváku od gymplu. Nebyla to ani druhá moje nejbližší kámoška. Přesně jsem věděla, jak by reagovaly. Nakonec bych uklidňovala já je.

První, komu jsem to řekla byl v té době jen kolega. Mladej kluk, co prostě poslouchal a dělal si „z toho prdel“. A to přesně jsem potřebovala. Celý si to se mnou prošel. Celou tu posranou chemošku. A já se necítila, že jsem živoucí budoucí mrtvola. Naopak. S ním jsem se cítila živá jako snad nikdy před tím. Milovaná. Potřebná. Silná. Schopná. Hezká. Dokonalá. To je fuk, že jen pro něj. Stačí to. Pomáhá to. Je mi v tom strašně dobře.

Naučil mě, že i já můžu mít rameno, o které se dá opřít a dá se na něj spolehnout. Ukázal mi, jak si to dovolit. Ukázal mi, jak se toho na prvním rohu neleknout a neutéct před tím i před ním. Jako jsem to udělala už tolikrát. Mým ramenem je už 6 let. A dneska je to on, kdo se o mně strašně bojí. Já vím proč. Bojím se o něj stejně jako se v životě bojím jen o svého syna.

Nikdy jsem nebyla dobrý pacient. A jsem v některých ohledech nepoučitelný buldok. Protože od dětství funguju stejně. Jeden velký stresový kolotoč. Roky práce s vlastním posttraumatickým syndromem. A stejně to nemám zvládnutý. Někde tam jsou tlačítka, která mozek spouští bez mé vůle.

Na mozku je zvláštní, že má něco jako „svalovou paměť“ a občas vás prostě chrání před vámi samotnými.

Takže pokud dojde tělo k extrémnímu stresovému šoku, nepozná, že vám nechce ublížit někdo zvenčí. Nepozná, že ten útočník jste vy sami. A prostě vás v takové situaci vypne. Ochrání vás před vámi samotnými.

Zažila jsem to v životě jako člověk s posttraumatickým syndromem už hodně krát. Slabším projevem stresové ataky jsou pro okolí nepochopitelné a neadekvátní reakce. Horší je stav, který připomíná mrtvici. Stresová ataka. Panická ataka. Zapamatujte si to.

Nezažila jsem ji několik let. Naposledy v tom 2016. Když jsem se dozvěděla, že možná umřu na rakovinu a automat ve mě spustil reakci postarat se o syna v časech, až tu nebudu. Té notářce jsem se tam totiž tenkrát složila. Notáři jsou zjevně zvyklí na leccos. Dobře věděla, co dělat. To jsem vlastně ještě nikomu neřekla. Jak jsem se tam tenkrát složila. Fyzicky.

Zažila jsem to znovu. Včera. Stav připomínající mozkovou mrtvici. Protože já nejsem typ člověka, co se hroutí při každé příležitosti. Jsem buldok. Navzdory všemu a všem se zakousnu a jedu. A už strašně dlouho jedu na autopilota.

Poslední dva roky byly strašně těžký. Někdo mě podvedl. Udělal ze mě blbce. A já svým špatným rozhodnutím s tím člověkem spolupracovat přišla o strašně moc. O peníze. O víru, že za snahu pomoc vám ten druhý oplatí stejnou mincí. O sebedůvěru, že co dělám, dělám dobře. O vztahy s lidmi, které mám ráda. Rozchodila jsem to. Zatnula jsem zuby a nevnímala, že každý „normální“ člověk by si dal čas se složit. Já ne.

Zase jsem to vytáhla nahoru. Aby přišla další rána. Další hodně blbej výběr člověka. Málem mi to tu rozložil zevnitř. Vztahy. Klienty. Byznys. A i když s námi ten člověk už není, dojíždím na to. Prostě pomalu odkrývám, co všechno je rozbitý a sčítám škody. A vím, že to je moje vina. Bylo to moje špatný rozhodnutí. Neprohlídla jsem situaci včas. Vidím dopady rozhodnutí a místo, abych se zastavila, zatínám znovu zuby.

Tím spíš když vidím téměř každý den, jak ten člověk staví na odiv svou bezstarostnou existenci bytí. Jak část ve mě hoří a chce ukázat prstem: „TY a TY, jak si můžete dovolit se tu exhibovat tak bezstarostně? Vždyť jste někomu ublížili. TY jsi hodně věcí rozbila! Jak jen můžete sami se sebou žít?“ Pokaždé se mi sevřou vnitřnosti a udělá se mi opravdu fyzicky špatně. Svým špatným rozhodnutím znovu přicházím o strašně moc. O peníze. O sebedůvěru, že co dělám, dělám dobře. O vztahy s lidmi, které mám ráda. Zatínám zuby a nevnímám, že každý „normální“ člověk by si dal čas se složit. Já ne.

Jenže buldok ve mě, napěchovaný svými traumaty a divnoreakcemi, otáčí prst a říká: „To nebyli oni. Za to si můžeš sama. Jsi neschopná a všechno kazíš. Ničím lidem kolem sebe život. ONA měla pravdu. Neměla ses narodit. Jsi k ničemu. Jsi zbytečná.“

Bum!

Zbraň jsem namířila proti vlastní hlavě. Odjistila a zmáčkla spoušť.

Mozek nechápe, že situace není nebezpečná. Mozek rozpoznává roky nezpracovanou emoci, silnou, bolestivou. Pálí to do morku kostí. Schránka sice drží, ale uvnitř sebe sama se rozpadám jak skleněný hrad. Bortím se pod vlastní vahou. Rozstřelená na tisíc kousků. Jestli nějak vypadá umírání, podle mě přesně takhle.

Bum!

Mozek spouští disaster recovery. Mačká červený knoflík. Tělo je v křeči. Vypíná zrak. Vypíná řeč. Svaly vypovídají službu. A pomalu a jistě vše potemní.

Když se znovu vrátí světlo, cítím jen obří tlak v hlavě a bolest na tváři. Bolest hlavy je od vypětí. Tvář mě bolí od facek, co jsem dostala od muže, abych se probrala z toho stavu.

Vnímám jenom jejich vyděšené tváře. Muži mého života se nade mnou sklání a vyděšení střídá zjevná úleva. Jsem zpět.

Začíná kolečko. Vyšetření. Mrtvice to nebyla. Stresová ataka se jí příznaky velmi podobá, dozvídám se dnes na neurologii. A dozvídám se, že mozek opravdu tělo de facto restartuje, na chvíli vypne. Asi proto ta chvíle bezvědomí.

Teď tady tak sedím v parku na Folimance a vím, že mě čeká spousta věcí. Jednou z nich je terapie. Musím se znovu po letech vrátit a připomenout mozku, že příčina mého posttraumatického syndromu je dávno irelevantní. Jsem jinde. Jsem dál. Tak proč mi to, mozku, pořád vracíš?

Musím zvolnit, protože rakovina mě sice nedostala, ale stres málem jo. Dá se na to umřít, říkal ten doktor na neurologii. A já asi včera k tomu neměla daleko.

Jenže to se řekne, zvolnit. Tak tu sedím a ptám se sebe sama, co se stane. Tak máme rozbitej projekt. Tak nemáme dodělaný procesy. Tak je nebudeme mít dalšího půl roku. Tak věci nejsou, jak bych chtěla. Co mě žene? Kdo mě žene? Klienti? Ne. Tým? Ty ženu já. A navíc, vše funguje. Kdybych nenapsala tyhle řádky, nikdo mimo nich by netušil, co se děje. Že se něco děje. Všichni by si mysleli, že mám… chřipku?!

Doma? Mám podporu, co mi jebe v hlavě? Ženu se já sama. Vpřed. Dál. Výš. Já vám ukážu! Tobě! I tobě. A tobě taky! A vám? Jakbysmet. Dál a výš. Abych uvnitř sebe zabila ten hlas, který nikdy nepřestal a jako namířená hlaveň zbraně mě žene vpřed úprkem. A já se snažím utéct před těmi slovy, které slýchalo moje dětské já:

„Jsi neschopná a všechno kazíš. Ničíš lidem kolem sebe život. Nikdo tě nebude mít nikdy rád. Nezasloužíš si to. ONA měla pravdu. Neměla ses narodit. Jsi k ničemu. Jsi zbytečná.“

Tady na Folimance je to hezký. Ale asi už půjdu domů. Jsem strašně unavená.