Je libo dvacet deka školeníčka nebo pořádný trénink?

Sedím v místnosti s dvanácti naprosto cizími lidmi. Jeden ředitel, druhý ředitel. Skoro samý ředitel. A já. Cítím se tady v té místnosti, kde je „přeředitelováno" nepatřičně. Je dvacátý červen, sobota ráno. Čas, kdy se obvykle válím v peřinách a z ramene svého muže sleduji nějaký film nebo seriál. Čas, kdy jsem měla být na víkendové chalupě s mužem a synem. Čas, kdy rozhodně nemyslím na práci. První úkol. Standard. „Proč jsi TY ta správná žena pro práci, kterou děláš?" zní zadání. Soukám ze sebe věty a cítím, jak se mi hrne krev do hlavy. Třesou se mi ruce jak starému alkoholikovi. Soustředím se, aby se mi nepodlomila kolena. Jsem rozložená jak židlička z Ikey. Odcházím zpátky ke svému stolečku a jedinou útěchou mi je, že ten ředitel taky dostal za uši. My všichni. „Pokud nevydržíte alespoň 7 sekund, budete to mít v životě těžké." Jsem sice rozhozená, ale soustředím se na každé jeho slovo. Vlastně ani nevím, jestli se snažím víc nasávat informace, které nám říká. Nebo si užívám melodii řeči. Každé jedno slovo je přesně tam, kde má být. Jako copywriter vím, že skvělý text musí při čtení tvořit obrazy. Spouštět melodii v uších. Pokud popisuji jídlo, čtenář musí začít bezděky slintat. A přesně toto Radim umí. Maluje obrazy v hlavách lidí. Zúčastnila jsem se tréninku: Rétorika a ovlivňování: Mistrovství mluveného projevu a vyjednávání.

Radim trénuje. Každou techniku, o které vypráví, rovnou předvádí na příkladech. A každý z nás rovnou dostává příležitost si techniku vyzkoušet. Stojím tam já, Adam, Radka. Vystřídáme se všichni. Dáváme si navzájem zpětnou vazbu. Teprve po chvíli mi dochází, jak důležitá součást celého tréninku to je. „Že se vůbec naučím dávat zpětnou vazbu? Jasně." pomyslím si nejdřív. „Lucie, kašli na to, co ti kdo říká. Sleduj JAK ti to říká a jdi po tom PROČ ti to říká." radí mi Radim jednou večer u sklenky vína. „No jasně! Ta zpětná vazba je zároveň trénink protistrany. Učíme se sledovat, co protistrana při prezentaci říká, kde dělá chyby." dojde mi konečně a musím si poposednout. Beze zbytku jsem pochopila, proč Radim tolik lpí na termínu „trénink" a proč si utahuje ze „školitelů" a nazývá je „baťůžkáři". Zažila jsem to. A vy taky. Do ošklivé zasedačky bez klimatizace přijde nějaký strejda s letitým Thinkpadem, co váží aspoň 10 kilo. Zatímco se přiblble usmívá vtipu, kterému se směje opravdu jenom on, rozdává složky s materiály. Ten šanon je vlastně to nejhodnotnější, co ten den získáte. Zbytek školení se odehrává v duchu předčítání textu, který jedna ku jedné svítí na zdi. A u té zdi stojí upocený uspávač hadů, kterému to fakt nežerete. Ale zase jako jo. Kdy naposledy jste měli čas odbavit všechny ty emaily, že? No jasně. Na celodenním školení. „Mluvit umí každý. Mlčet umí jenom někdo!" Radim přišel s kufříkem na kolečkách. Na stolečku každého z nás je stylový zápisník, krabička v tu chvíli s nevím čím a plechovka taky nevím čeho. Nikde žádný projektor. Jenom flipchart a proslulé „fixus africanus". Stojí tam a učí nás, jak to funguje v hlavách lidí. Blíží se doba oběda a já na sobě cítím, že jsem totálně vyflusnutá. A to tam máme sedět do šesti. Nebo do sedmi? Ani nevím. „Fotovoltaická elektrárna pro sběr jablek JE TVOJE téma, Lucie." říká ten pevný ostrý hlas a místností se rozléhá veselý smích. Radek, výrobní ředitel, se trochu čertí: „To si ten Radim dělá prdel? Jako k čemu to je, že tady budu vymýšlet nějaký pitomý pohádky o vlivu červené papriky na úspěch japonských judistek. Jako tohle fakt ne!" První den utekl jako nic. Přicházím domů a vlastně jsem ráda, že jsem sama doma a nemusím už s nikým komunikovat. Jsem totálně odkecaná a děsí mě představa, co se bude dít zítra.

Sedím v místnosti s dvanácti lidmi. Najednou je jedno, kdo jde kdo a kdo je čím. Jsme na tom všichni stejně. Všichni se střídáme na řečnickém místě a trénujeme jednu techniku za druhou a čelíme kritice. Jenže ta kritika není kritika. Věcná zpětná vazba. Pokazila jsem to? No a? Jasně. O tom to je. Zkouším to znovu a znovu. Stejně jako ostatní. Dokonce i Radek, který včera vypadal, že Radima vynese v zubech. Došlo mi to. Umím spoustu věcí. A neumím spoustu věcí. Stejně jako ty lidi tady. Ale já i oni máme jedno společné - chceme být lepší než už jsme a něco pro to sakra děláme. Každý jeden z nás. Obdivuji je. A sebe taky. Byla to jízda. Je dvacátý první červen, neděle večer. Čas, kdy se obvykle válím v peřinách a nemohu usnout. Čas, kdy obvykle připravuju podklady na pondělní telefonovací den plný interních i klientských porad. Čas, kdy vždycky myslím na práci. Ale teď? Spím jak špalek, sotva moje hlava potká polštář. „Abyste mohli mluvit, vést, vyjednávat a žít, potřebujete ODVAHU." Na rozloučenou dostáváme spoustu úkolů. Trénink rozhodně není u konce. V neděli 9. srpna nás čeká poslední třetí den. Do té doby máme za úkol trénovat. Pokaždé, když použijeme nějakou techniku, zapisuji si, co se stalo. Jaká technika to byla. Jaký to mělo výsledek. A když si něčím nejsem jistá, mám full servis. Stačí zvednout telefon a zavolat Radimovi. On to zvedne a trpělivě poslouchá. Úterý 23. 6. ráno. Šourám se rozespalá po bytě. Před workshopem jsem nervózní a klepu se jak drahý pes. Na mobilu mi svítí zpráva: „V kolik začínáte?" Nakopne to moje jindy ospalé ráno a během čištění zubů klepu zprávu: „V 10." Zahodím mobil a jdu se nasoukat do šatů, které se v rychlosti snažím ještě přežehlit. „Držím všechno! Rád bych Tě viděl v akci." Mám obrovskou radost z podpory, které se mi od mého mentora dostává. „Tleskali." vzrušeně popisuji svůj den Radimovi do telefonu a nevynechám žádný detail. Použila jsem rovnou čtyři techniky, které nás naučil. Dvě se povedly skvěle. Jedna nevyšla tak dobře, ale asi to nepoznali. A jednu jsem totálně zprasila. A stejně to nepoznali. „Vyjednáváš jako samurajský meč. Řežeš a nebolí to. Už dlouho jsem neviděl někoho, kdo drží tak vysoké tempo a současně dává protistraně prostor.“ Světová kapacita v oboru vyjednávání Matthias Schranner o Radimovi Je devátý srpen, neděle večer. Máme za sebou poslední den. Sedíme s Radimem a s lidmi z tréninku v Pachtově paláci a popíjíme. Přemýšlím o událostech posledních týdnů. Posunula jsem se. Nemám ambice být vyjednavač. Jednou bych ale chtěla stát na pódiu před lidmi a mluvit o tom, co miluju. O psaní a byznysu. A chci, aby hltali každé mé slovo. Mám před sebou ještě kus cesty. Ale už vím jak na to. Trénink s Radimem mě posunul. Profesně, osobnostně i lidsky. Radim je mým velkým profesním i lidským vzorem. Inspiruje mě, jak věci dělá. Jak ke své práci přistupuje. Aktuálně pracuji na tom, aby z mých workshopů lidé odcházeli nejenom nadšení, ale aby uměli ještě více a lépe využít znalosti, které jim předávám. Abych byla lepší než jsem. Aby moje psaní bylo tím, z čeho si lidé sednou na zadek. To je pro mě přínos Radimova tréninku. Zatímco mnoho lidí na síti má z Radima dojem, že je to arogantní nafoukanej kretén a nechápe, proč někdo jako já má za vzor zrovna jeho, já vím, že Radim je skvělý a precizní profesionál, šarmantní a chytrý společník a já mám velkou radost, když mohu neskromně říct, že je i mým dobrým přítelem, protože má laskavé srdce. Vím to, protože jsem se o tom několikrát osobně přesvědčila. Na vlastní kůži. I na kůži těch druhých, kteří Radima znají víc než z pár příspěvků na sociální síti. Asi bych vám teď měla říct: „Radim vám, jděte na Radima." Ale mě se nechce. Radim není pro každého. Radim je jenom pro lidi, kteří to sami se sebou myslí opravdu vážně. Pokud totiž hledáte nějaký instantní recept na rychlé štěstí a bohatství, je pro vás trénink s Radimem zbytečný. Raději za ty prachy jeďte třeba na dovolenou do Chorvatska. A ještě vám zbude na nějaké to školeníčko. 😎🙊🙉🙈😁 No a já a ostatní kolegové z tréninků budeme sklízet plody svého snažení. #argumentynefungují