Hledám tátu
Aktualizováno: 3. 7. 2022
Nedávno jsme se stěhovali a já po dlouhé době probrala i pár krabic „s poklady". Máte taky takové krabice? Na půdě, v kumbále, ve sklepě. Kdekoliv, kde skladujete věci, co by se ještě mohly hodit nebo k nim máte citový vztah a prostě nemáte to srdce se jich definitivně zbavit. Já tu krabici otevřela, probrala a o jeden nález se s vámi podělím.
Psal se rok asi 1998 nebo 1999. Stala jsem se gymnazistkou. Na první pohled veselá holka. Na druhý pohled ne zrovna šťastný člověk. Málo kdo to ví, ale vyrůstala jsem v pěstounské péči své babičky, moji sourozenci v dětském domově. Dřív jsem se za to strašně styděla. Až vlastně před pár lety mi došlo, že JÁ se nemám za co stydět.
Tehdy ale moje utrápené JÁ bojovalo s vlastními chmury. Psaní pro mě byla trochu terapie. Způsob, jak si vytvořit vlastní a mnohem hezčí svět. Psala jsem povídky pro dnes již neexistující xpress.cz, kde jsem byla jedním z nejčtenějších autorů. S nostalgií jsem se probírala svou krabicí s poklady a četla povídky, které jsem napsala asi jako 15 letá holka.
A musím říct, že se mi i po těch letech líbí i ta ještě trochu dětská naivita, se kterou je to napsané a vystavěné. Naivita a víra v to lepší v nás lidech. A naděje, že svět může být hezčím místem, než mi kdy v té době byl. Tím spíš, že kus „té naivní a naděje plné holky" hluboko uvnitř mne stále žije. :)
Dětský domov je neveselé místo. A pro odrostlejší chlapce to platí dvojnásob. Ale i tací se mohou stát šťastnými. Nebo mi snad nevěříte? Tato povídka je právě o jednom takovém záblesku štěstí, které se usmálo na někoho, kdo už ztrácel naději.
"... a teď si jednu z básní přečteme. Otevřete si čítanky na straně 42. A číst bude: Vojto!"
"Jiří Žáček - Hledám tátu.
Je tu oddělení nálezů a ztrát?
Jdu vám hlásit jednu dávnou ztrátu
Nebo si mám radši podat inzerát?
Značka: Hledám tátu, co by mě měl rád
Možná, že ho někdo bude znát
Hledám tátu."
Mně asi picne. Je nás tu 27 a nechá to číst zrovna mně! Sakra! Ať už zvoní.
"V děcáku mám spoustu hodných tet
Říkají mi, že mi patří svět
Ale ten svět krade dětem táty
Táty, kteří nikdy nečtou inzeráty
Já mám zkrátka o světě svý pochyby
Já chci tátu, co mě vezme
Na fotbal i na ryby."
Jo, tak to bych chtěl taky. Jenže já ani nevím, kdo je můj fotr. A matka to ví ještě míň. Někdy jim všem tady tak závidím.
"Když se u mě máma zastaví
Zeptá se mě leda na zdraví
Půjčí si mě
Vyvenčí mě venku, místo pusy řekne:
Rozmažeš mi rtěnku
Máma, ta má vždycky dobrý alibi
Já chci tátu, co mě vezme
Na fotbal i na ryby
Je tu oddělení nálezů a ztrát?
Jdu vám hlásit jednu dávnou ztrátu
Myslíte si, Že bych to měl vzdát?
Hledám tátu."
"Děkuji Vojto. A jelikož bude zvonit, pokliďte třídu a jde se na oběd. A nezapomeňte na ten úkol!"
"Hele, Vojťas, taky hledáš fotra? Nebo chceš radši najít lepší mutr?"
"Jdi do hajzlu, ty debile!" Kretén. Se mu to kecá, když se má s rodinou jak prase v žitě.
"Promiň, chlapče, hledáme tu dětský domov. Snad už to má být někde tady, blízko."
"Jo, zrovna tam jdu. Pojďte za mnou."
Zas nějací pěstouni. Asi si jdou prohlídnout nějaký to mimino. A za pár měsíců si ho odnesou. Škoda, že taky nejsem mimino. Třináctiletýho už nikdo nechce. Kdybych byl malej, taky by si mě třeba někdo vzal.
"Tak jsme tady, nashle. Ahoooj, teto Mílo." "Vojto, kde se zase flákáš? Vojto?! Á, dorý den. Vy budete Kovářovi, že?"
"Ano, dobrý den. My jsme tu o den dřív, ale před besedou jsme se ještě chtěli vyptat na pár věcí."
"Jistě, vlastně je to i dobře, že jste se zastavili. Hlavně bychom si měli vyjasnit pár věcí. Tedy na rovinu. Vám je letos 40, že ano?"
"Ano, ženě teda jenom 39. Popravdě chápu, kam tou otázkou směřujete. My o tom už spolu mluvili. Je asi běžné, že budoucí pěstouni si chtějí vzít do péče malé děti. Ale u nás to není možné. Byli bychom 60 letí rodiče s puberťákem a nejsme si jistí, že to tak chceme. Raději bychom si osvojili nějakého správného raubíře. Rádi bychom se spřátelili se starším klučinou, klidně trochu divoch."
"No to je skvělé, že nad tím takto přemýšlíte. O malé děti mají pěstouni vždycky větší zájem a musí se pak dlouho čekat. Naopak spousta starších dětí domov opustí až v dospělosti, aniž by poznali co to znamená mít domov a rodinu. Necháme to na zítra, dnes jsem s vámi nepočítala. Beseda s dětmi začíná zítra ve tři."
"Ano, jistě. Promiňte."
Ach jo. Zítra zase beseda. Já fakt nechápu, proč mě tam teta furt nutí chodit. Vždycky kvůli tomu nemůžu spát. Hele, hvězda padá. Rychle si něco musím přát. Ano. To je ono. Další Vánoce budu slavit s rodinou. A budeme mít psa.
"Vojto! Ty se pořád někde poflakuješ! Za hodinu je beseda a ty vypadáš jak trhan. Mazej se převléknout do něčeho slušného a hlavně - čistého. Fuj! Kde ses v jak kaluži vyválel?"
"Ale teto!"
"Žádné protesty a koukej ať jsi ve tři naklusaný dole v hale! Hybaj"
Jo, jasně. Zas tam budu celý odpoledne sedět jak pecka a stejně si mě nikdo ani nevšimne. Celej den budu poslouchat, jak se dělá paci paci a jak jsou ty škvrňata roztomilý. Otrava. Nuda. Nechci.
"Vojto, Vojto! Zavolejte děcka Vojtu."
"Už se řítím, teto."
"No řítit se si představuju jinak. Volala máma."
"A co jako? Nepřijede? Jako vždy? Fakt novinka. Je to..."
"Vojto! Je mi to líto."
"Ale mě ne. Nemůže přijet už rok a půl. Má zas nějakýho novýho šamstra. Mi to posledně psala."
"Neříká se šamstr, ale... Ona ti něco posílala?"
"Jo, před dvěma? Ne vlastně před třema měsícema. Stejně to střídá, je to..."
"Vojto! Takhle nemluv. A vůbec. Jdeme."
"Kam?"
"Na besedu."
"Musím?!"
"Musíš."
"Jo furt."
Jak kdybych to neříkal. Paci paci pacičky, to je ale roztomilej kukuč. Ach můj bože.
"Au, sakra!"
"Vojto! Kam si myslíš, že máš namířeno?"
"Co? Já? Jé, no, promiňte, já do vás nechtěl vrazit, paní."
"Vojto, jestli se otočím a ty tu nebudeš, čeká tě služba v kuchyni celý měsíc!"
"Jen ho nechte. Ahoj, ty jsi Vojta, že? Včera jsme se viděli, pamatuješ?"
"Jo. Teda ano, pane. Vy si jdete taky pro mimino? Chcete radši kluka nebo holku? Neberte si Stáňu, v noci pořád řve.
"Vojto?!"
"Jen ho nechte. Vždyť to je vlastně dobrý tip. A koho bychom si měli vzít? Pojď, posadíme se a popovídáme si? Jsi tu dlouho?"
"Docela jo. Já nevím. Vezměte si Aničku. Ta je hrozně hodná. A lidi jako vy si vždycky berou tyhle hodný holčičky. A odkud jste?"
"Asi 15 km odsud."
"A jste tu vlakem?"
"Ne, autem."
"Vy máte i auto? To je dobrý. Na mimino se to prý hodí. A co máte za auto?"
"Červenou oktávku."
"Hm, to je dobrý, ale modrý by bylo lepší. Červený je pro ženský, aby byly dobře vidět a nebouraly. To říká vždycky strejda Radim. To je manžel tety Míly. A vy bydlíte v hotelu, pane?"
"Neříkej mi furt pane. Já jsem Martin a moje žena je Monika. Říkej nám jménem, jo?"
"Tak jo Martine. A vy spíte v hotelu, pane? Pane Martine? A proč nemáte svoje děti? A víte, že si můžete vyrobit zkumavkový? No vážně. Učili jsme se to."
"Víš Vojto, někdy nejde vyrobit ani ty zkumavkový děti."
"Jo, to jsem zas viděl v televizi. Někdy se to prej nepodaří. Hele a máte psa, když nemáte děti? Já bych chtěl mít psa, ale v děcáku ho mít nesmíme."
"A jakého psa bys chtěl, Vojto?"
"Velkého černého knírače. Až budu velkej a budu mít svůj dům, určitě budu mít knírače.
Víkend. Teta Míla mi zase slíbila oběd u nich doma. Abych nebyl v děcáku zase sám. Všechny velký děcka si berou rodiče a s malejma je nuda. Aspoň si s Markem zkusíme novou hru na počítači. A v neděli prej přijede Martin s Monikou. Jsou hrozně fajn, protože se vždycky baví se všema dětma a hrajou si s náma většíma i deskovky. To je fajn. Ale asi už si brzo si někoho odvezou domů. Furt se o něčem baví s tetou Mílou. Já si myslím, že si vezmou Adama. Příští rok jde teprve do první třídy.
"Pane Kováři, už sem jezdíte půl roku. Měli bychom Vojtovi vysvětlit, co ho čeká."
"Já se pořád bojím, abychom to neuspěchali. Aby u nás chtěl být."
"Jsem si jistá, že vás má rád. Z víkendové besedy s pěstouny mi vždycky utekl nebo se pro jistotu zavřel v pokoji a odmítl vyjít ven. Teď už každou besedu čeká na značkách a vyhlíží. Zkusíme první víkend. Myslím, že bude nadšený."
"Tak co, Vojto, sbaleno?""
"Jasně. A pojedeme autem? A můžu sedět vpředu? Letos už mi bude 13, už můžu sedět vpředu."
"Šup, než si to rozmyslím. Kdyby nás viděla Monika, dostaneme za uši oba dva."
"A budeme na tý zahradě? A máš balon? Musíme si zakopat. A fakt budu mít pokoj jenom pro sebe? Já jsem nikdy neměl pokoj jenom pro sebe."
"Neřeknu. Když ti povím všechno hned, už tě nic nepřekvapí."
"Vojto, kdy máš vlastně narozeniny?"
" V prosinci. Dvacatýho prvního. Proč?"
"No, teď je teprve červenec, Ale když všechno půjde dobře a když i ty budeš chtít, tak bys u nás už mohl zůstat."
"Vážně, Vážně? Jako bych bydlel s váma? A chodil i do jiné školy? A nemusel bych nikde říkat, že jsem z děcáku. Teta Míla mi občas nadává, že jsem drzej ve škole a zlobím, ale všichni se mi za to smějou. A vy mě fakt chcete? Já chci, já chci, já budu pořád straně hodnej. Ale já už nejsem mimino."
"Vojto, zastav. Nadechni se. Jasně, že tě chceme. A že nejsi mimino jsme si všimli. Už seš kus chlapa a to je super, protože můžeme čutat ten fotbal. To bych s miminem nemohl."
"...a tímto soud svěřuje nezletilého Vojtěcha Fojtíka, narozeného dne 21. 12. 1988, do pěstounské péče, dle zákona číslo..."
"Teto Mílo, mě po tobě bude smutno."
"Vojto, přece by ses naráz nebál. Určitě za mnou přijedeš na návštěvu. A za naším Markem. Však jste kamarádi. Tak sbaleno?"
"Sbaleno."
"Tak jedeme, Vojtí? Ať dorazíme. Monika doma chystá překvapení."
"Co to je? Co to je?"
"Neboj. Uvidíš."
"Kde jste, vy tuláci? My už se vás nemohli dočkat."
"Ahoj Moni, prej máš překvapení."
"No, tak to by sis měl jít nejdřív umýt ruce a dát věci do pokoje."
"Kam jsi to dala?"
"Počkej, uvidíš..."
"Tady je pes. V koupelně je štěně. Hele, to je štěně."
"No jasně. Přece každá pořádná rodina má pořádnýho psa."
První noc. Asi neusnu. Pedro se strašně rozvaluje. Propašoval jsem si ho o postele. I když Monika z toho asi nadšená nebyla.
V povídce byl použit text z básně: Hledám tátu, autor Jiří Žáček, básnická sbírka Papírové růže